Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Příloha Sezona

Povídka: Tak to prostě je

Následující text je součástí přílohy Sezona, kterou najdete v novém dvojčísle Respektu a která nabízí 80 stran literárních povídek a kulturních tipů:

Autor: Moemi Yamamoto
Autor: Moemi Yamamoto
0:00
Přehrávač
Poslechnout článek

Protože mu to prý udělá dobře, žena a dcera pana Vodičky se s panem Vodičkou jednoho jarního sobotního dopoledne vypraví do bukového lesa u Příbrami. Scéna, jako když se rodina staví v domově důchodců za babičkou a vyveze ji na procházku. V roli rodiny žena Magdalena a dcera Michaela, v roli babičky pan Vodička. Opálená Magdalena v pruhovaném triku dovádí s podvraťákem Joštem a občas přiběhne a starostlivě se zeptá pana Vodičky: Ale je tady hezky, ne? Skutečně hezky, mátožně přikyvuje pan Vodička, jako by se na svět díval ze skleněné rakve.

Pan Vodička je spisovatel. Tedy byl. Dvacet let psal povídky, pohádky, romány a divadelní hry. Spisovatelem přestal být včera v osm hodin večer.

Může za to nová novela. Ano, ten text, o kterém ještě nedávno pan Vodička prohlašoval, že „je na úrovni Hemingwaye“. „Já na to mám,“ důstojně na Magdalenu krčil čelo literáta a rychle ji pakoval z pokoje, aby mohl v klidu psát. Novelu dokončil, pak se nějakou dobu věnoval jiné práci, a když po měsíci soubor otevřel, odehrála se scéna jako z pohádky: místo dukátů se mu z truhlice do dlaně vysypala jenom troška uschlých škvorů. Pointa příběhu byla naprosto ubohá a pan Vodička přestal být spisovatelem. Co se zbytkem života?

Problém nebyl jenom v tom, že by pointa byla špatná – ostatně, podobných point pan Vodička této novele napsal už pět, a když ho zklamaly, vždy se dal zase do práce. Hlavní potíž spočívala v tom, že pan Vodička včera večer pochopil, že dobrou pointu jeho hlava už prostě není schopná vymyslet. Vždyť za poslední rok nedokončil jedinou povídku a ani sloupek. Pan Vodička seděl u stolu, držel se za hlavu jako obvykle plnou kofeinu a nikotinu (každý den v pracovně ve stresu vypil kolem osmi šálků kávy a vykouřil krabičku cigaret) a cítil se strašně unavený a přetažený. Pochopil, že je čas přiznat si pravdu. Už na to jednoduše nemá. Tak to prostě je. 

Viktor Špaček na Magnesii • Autor: Profimedia
Viktor Špaček na Magnesii • Autor: Profimedia

Následovala noc bez spánku, při které panu Vodičkovi kolem orgánů sršel Eliášův oheň. Noc, v níž zavrhl sobectví, hysterii a nepravé sebevědomí své tvorby a lezl ke křížku těch pravých rodinných hodnot, na nichž postaví svůj budoucí životní program. Hezky si to sesumíroval, dal si ruce za hlavu a zbývající dobu do zazvonění budíku strávil úvahami, který způsob sebevraždy by byl nejlepší.

Rodina pomalu prochází lesem. Pan Vodička zvolna otáčí hlavou na krku, který jako by se prodloužil o jeden gumový obratel, a rozhlíží se po změněném světě. Vidí své blízké kolem sebe, ale jako by k němu nepatřili. Kolem něj dovádí jakási spokojená rodina, lidé jsou spolu a jsou šťastní – on ale do toho světa nahlíží jako na chvíli probuzený mrtvý. Magdalena otvírá ústa, aha, patrně něco říká. Jsi jako bez ducha, prohlásí žena pana Vodičky. Jakpak by ne, myslí si její muž. Vždyť se cítí jako stará dřevěná pavlač, která je léta podepřená trámem a jíž tuto podpěru právě podrazil couvající bagr. Máš ještě ten Ambiderman? Celý se loupeš, řekne Magdalena. Ambiderman? Jaký Ambiderman?

Začnou si povídat o lidských náladách a životní stabilitě. „Nemyslím si, že by na světě byli nějací skutečně stabilní lidé,“ filozofuje pan Vodička. „Všichni jsou pouze stabilizováni. Dává si záležet, aby jeho slova zněla rozšafně, jako by tón jeho hlasu byl to poslední, o co se ještě může opřít. „Jsem vlastně veliký buddhista,“ dodává. „Vždycky rok vysypávám mandalu – a pak ji zas rozmetu.“

„A jak často takové nálady míváš?“ zeptá se Magdalena.

„Tyto pocity nejsou jen tak nějaké nálady,“ opraví ji pan Vodička a po chvilce přemýšlení dodá: „Ostatně si nemyslím, že bych byl nějak zvlášť náladový člověk.“

Jeho žena neodpoví.

První „den poté“. Neděle. Pan Vodička spal zase příšerně, a i když je mu sotva pětačtyřicet, ponožky si obléká roztřesenou rukou starce. Venčí Jošta, dívá se, jak kolem nezištně rozstřikuje bezdůvodnou radost ze života, a připadá mu velmi zvláštní, jak málo on sám takovou radost chápe. Copak by sis přál, dívá se pan Vodička pejskovi melancholicky do očí, vždyť jsem tu jen pro tebe. Vzpomene si na tátu a přijde mu hrozně líto, že se s ním tak málo vídá. Táta tu už dlouho nebude a pan Vodička, místo aby se mu věnoval, pořád jenom psal a psal. S tím je teď ovšem konec – pan Vodička už nikdy nenapíše ani řádku. Představuje si svůj další denní program: vaření oběda, výlet na kole, večer milování s Magdalenou. Zatímco jindy jsou tyhle věci život sám, dnes postávají v prostoru života marně a daleko od sebe jako keře na ponuré kresbě pouště. Zamyslí se, co by mohl dělat za nové zaměstnání, a napadne ho, že by mohl učit. Ano, budu učit, předám své znalosti mladým, to bude krásné, pomyslí si a je mu ještě hůř.

Autor: Moemi Yamamoto
Autor: Moemi Yamamoto

Odpoledne, po dobrém obědě, se panu Vodičkovi trochu uleví. Sice před sebou ještě stále nevidí žádnou budoucnost, je tu ale řetízek obvyklých každodenních povinností a on po něm vykročí opatrně jako provazochodec. Lano sice nikam nevede, ale jít se po něm překvapivě dá. Zvláštní, říká si pan Vodička u žehlení. Nikdy nechápal lidi, jako třeba Magdalenu, kteří takhle žijí, skutečně je nechápal – a vida, ono to jde i bez pořádných cílů. Navíc má pocit, jako by se mu v hlavě cosi uvolnilo: poté, co se rozhodl přestat psát, se jeho mysl, léta stresovaná obrovskými požadavky, zastavila jako parní válec, jenž má jít na údržbu.

Protože nepracuje, dá si za den jenom dvě kafe. 

Odpoledne si pořádně namaže obličej Ambidermanem.

Večer zavolá tátovi, žijícímu v Praze.

„Ahoj, táto.“

„Nazdar, promiň,“ ozve se veselý a trochu opilý hlas na pozadí halasu a cinkotu půllitrů, „jsem na srazu spolužáků.“

„Aha… Rád tě slyším, táto.“

„Děje se něco? Zníš nějak divně.“

Pan Vodička si povzdechne. „Ty si myslíš, že ti volám, jenom když se něco stane, že…“

„Tak jsem to nemyslel,“ řekne táta. „Nemohli bychom si brnknout zítra? Tady vůbec není slyšet.“

„Dobře. Tak zítra. Užij si večer, milej… táto.“

Když leží pan Vodička v deset večer v posteli, řekne si, že se zítra pokusí o nový život. Dnes to nechal být, je neděle, ale zítra je pondělí, pracovní den, a tak s tím začne. Zítřek bude prostě prvním dnem nového života pana Vodičky.

Žena na něj celý den vrhala účastné pohledy, ale pan Vodička má pocit, že v nich bylo i něco zkoumavého.

V půl jedenácté je už pan Vodička v limbu. V hlavě má ticho, až mrtvo. Noc uplyne beze snů, pan Vodička se dobře vyspí.

Druhý „den poté“. Deštivé ráno. Zatímco Magdalena a Michaela jsou už v práci a ve škole, pan Vodička v pyžamu sedí na posteli, lokty na kolenou, palci si podpírá bradu a sepnutýma rukama si objímá nos. Dívá se kupředu. Přiběhne Jošt, zakňučí – pan Vodička se na něj ale ani nepodívá.

Autor: Moemi Yamamoto
Autor: Moemi Yamamoto

Jak žít? Chudák pan Vodička nikdy ničím jiným než spisovatelem nebyl. Nikdy nic jiného neuměl – do psaní napnul všechny své cíle, touhy a schopnosti. Identita pana Vodičky je tvrdě vydřená. V dětství byl jenom brýlaté nic s knihou, které vždy zůstávalo poslední stát, když si spolužáci volili družstva na vybíjenou, a které se našlo až v literárním talentu a cíli stát se spisovatelem. Za spisovatele se vnitřně začal považovat až před deseti lety, kdy vydal pátou knihu a dostal druhou Magnesii Literu – do té doby necítil právo se tak nazývat. Se ženou se seznámil na autorském čtení v Táboře, když už byl slavný – a ona za ním také jako za slavným člověkem přišla. Pan Vodička ví, že kdyby slavný nebyl, nikdy by se s Magdalenou neseznámil; o svém zevnějšku a šarmu si nedělá iluze.

Nakonec však pan Vodička vstane. Už kvůli Joštovi, je třeba ho vyvenčit. Potom zavolá kamarádovi Navrátilovi z VŠKK, který mu několikrát nabízel, aby na jeho školu pan Vodička šel učit, a jehož nabídky pan Vodička vždy odmítal s tím, že učení není nic pro něj a že by ho zdržovalo od práce. Nyní je pan Vodička překvapený, jak moc ho nadšení Navrátila, jemuž se zřejmě splnil sen, vlastně potěšilo.

Když Magdalena přijde odpoledne domů, zastihne pana Vodičku před knihovnou v pracovně. Je šero, venku zase jemně prší. Pan Vodička stojí do pokoje zády, zírá do knížky, na zemi po levé straně papírovou krabici. 

„Co to děláš?“ zeptá se žena s učebnicí matematiky v ruce – bude třeba se podívat s Michaelou na úkoly.

„Uklízím,“ zaklapne knihu pan Vodička.

„To jsou všechno tvoje tituly,“ nahlédne Magdalena do krabice.

„Už to tu nechci mít,“ pronese polohlasem pan Vodička.

„Nechceš si promluvit?“ zadívá se na něj starostlivě jeho žena.

Sednou si do křesel u okna. Zatímco ho Magdalena drží za ruku, pan Vodička jí řekne vše o rozhodnutí přestat psát, o novém životě, o tátovi a o tom, jak je mu líto, že zanedbává rodinu. Povzdychne si, že se Michaele hrozně málo věnuje, a nabídne se, že by se na tu matematiku s ní podíval sám. Poví Magdaleně o VŠKK a zdůrazní, že nouzí rodina trpět určitě nebude, ostatně – vždy je tu ten příjem z činžáku v Náprstkově ulici. Nakonec se pan Vodička odmlčí a po chvilce řekne:

„Můžu se tě na něco zeptat, Magdaleno?“

„Ano?“

„Uf,“ udělá pan Vodička. Neví, jak do toho.

Žena jemně stiskne jeho dlaň.

„Magdaleno… Budeš mě mít ráda, i když… už nebudu psát?“

„Samozřejmě,“ pronese jeho žena tiše a okamžitě. Magdalena pana Vodičku ráda skutečně má. A nemá ho ráda kvůli jeho psaní, ale kvůli jeho křehké, nesmělé lásce, jíž ji a jejich dceru miluje. Magdalena ví velmi dobře, jak moc je pan Vodička má obě rád – ví to lépe, než to ví on sám. 

A jeho sláva? Kdysi si Magdalena představovala, že bude múzou velkého umělce, že bude jeho podporovatelka. Po narození Michaely se však její zájem přirozeně přesunul na ni a teď by se dalo říct, že ve staré funkcionalistické vile pana Vodičky (součást restituovaného rodinného majetku, pradědeček pana Vodičky byl za první republiky ředitel ostravských dolů) žijí dva paralelní světy: jeden ona a Michaela, druhý pan Vodička a jeho psaní. Jistě, pan Vodička občas trochu chybí, ale i tak by se dalo říct, že je Magdalena v životě spokojená. Cítí, že je ve starém domě láska.

„A bude mě mít ráda Michaela? Bude si mě vážit?“ pronese pomalu pan Vodička.

V ten okamžik, jako by slyšela, že je o ní řeč, vstrčí Michaela hlavu do dveří. Když spatří, jak rodiče tiše sedí v přítmí v křeslech s oknem s kapkami deště za zády, zeptá se:

„Děje se něco?“

Pan Vodička se ženou se na sebe podívají.

„Asi,“ řekne pan Vodička, „už nebudu psát.“

„To je škoda,“ pronese světlým nezávazným hlasem Michaela, „ty pohádky byly pěkný. Ráda jsem je poslouchala. Mami?“ ukáže očima na učebnici v Magdalenině ruce.

Autor: Moemi Yamamoto
Autor: Moemi Yamamoto

Magdalena poplácá muže po předloktí, políbí ho a vstane. Řekne, že s matematikou si pan Vodička nemá dělat starosti, ale že by se mohl zítra s Michaelou podívat na češtinu. Nabídne se, že mu tu krabici s Michaelou odnesou do sklepa, ovšem za předpokladu, že se pan Vodička staví v servisu pro auto – což pan Vodička přislíbí.

Zbytek odpoledne pana Vodičky proběhne v příjemných, lehce melancholických myšlenkách. Pomalu jede rodinným volvem po zmoklé Příbrami, dívá se, jak stěrače stírají kapky na skle, a stále si připomíná Michaelinu reakci. „Ty pohádky byly fakt pěkný… Ráda jsem je poslouchala…“ Říká si, že to bylo daleko víc, než by od třináctileté Michaely, která už jde do „toho věku“, mohl čekat. Také vzpomíná na reakci své ženy a budí to v něm nečekané, libé pocity. 

Je večer. Pan Vodička je už s Magdalenou v posteli. Když se ho jeho žena zeptá, jestli by chtěl, aby pustila Debussyho a zapálila vonnou svíčku, odpoví „rozhodně“ a zavrtí se na polštáři.

Svíčka tiše hoří a voní.

Magdalena, podepřená polštářem, brýle na nose, si pod lampičkou čte Šikmý kostel. 

Jošt v nohách na peřině pana Vodičky tiše oddechuje.

Pokojem se nasládle přelévá Debussyho Arabeska.

Pan Vodička se chvíli dívá do stropu a potom polohlasem pronese.

„Být s nimi.“

„Cože?“ zeptá se Magdalena.

„Prostě chtěla být s nimi,“ řekne pan Vodička.

Magdalena nechápe.

„Promiň, jenom jsem si na něco vzpomněl. Tohle je věta z jednoho románu, který jsem nedávno četl. Autorku si nepamatuju, byla to nějaká Angličanka, celý to bylo dost pitomý, ale ta věta se mi zaryla. Bylo to tam takhle: ‚Nechtěla nic víc, než prostě být s nimi, se svou rodinou, být s nimi co nejčastěji.‘ Nevím, proč mě to tak zasáhlo a proč si to tak pamatuju. Asi je to nějaký moje téma.“

Magdalena odloží brýle a knihu, lehne si na bok a přivřenýma očima se zadívá na profil pana Vodičky. Pak pod peřinou k panu Vodičkovi natáhne ruku a její muž ji za ni vezme. Pan Vodička si uvědomí, že ta ruka tu pro něj v této posteli byla vždy. Ano – ať se dělo, co se dělo, pokaždé když večer ulehli do postele, někdo z nich natáhl ruku a ten druhý ji přijal. Chvíli tiše leží. Pak v dlani v jeho ruce zacuká – jeho žena usíná. 

Pan Vodička se klesajícími víčky dívá na svíčku, její plamen se začíná rozmlžovat – ale ještě nespí. V hlavě má volno, jako by se uvolnil nějaký píst, předtím neustále tlačící, pasírující hmotu jeho myšlenek příliš úzkou dírkou kamsi na druhou stranu. Jak tak poslouchá Arabesku a rozplývá se v blaženém polospánku v teple postele, najednou si uvědomí, jaký je v domě klid. Vždy míval dojem, že je dům naplněný jakousi nervozitou, již většinou přičítal Magdaleniným náladám nebo Michaelině začínající pubertě – ale to byl jenom klam. Ne, v rozlehlé staré funkcionalistické vile s kubistickými obrazy je klid, který, ať už je jakékoli roční období, jako by voněl po zralých jablkách. Odkud jablka? Že by reminiscence z dětství, kdy sem jezdil za babičkou a dědečkem, kteří tady za totality mohli zůstat v malém bytě pro domovníka v přízemí? Ostře a jasně se mu vybaví několik vzpomínek na ty časy – nikdy by nevěřil, že v sobě ty vzpomínky ještě má. Řekne si, že tato vůně je vlastní nálada toho domu, že je to přímo esence té nálady a připadá mu nepochopitelné, že ji až doteď necítil. 

Magdalena mě má ráda pro mě samého, říká si.

Michaela mě má ráda pro mě samého, říká si.

Jošt mě má rád pro mě samého, řekne si. Ten ostatně ani neví a nikdy se nedozví, že vůbec něco píšu, tedy že jsem něco psal. Panu Vodičkovi připadá velmi zvláštní, jak je možné, že ho Jošt má rád, aniž by věděl, že je pan Vodička slavný spisovatel.

Mysl pana Vodičky prostupuje takový klid, jaký v dospělém životě snad ještě nikdy nezažil. Snad poprvé skutečně cítí, že je se svými blízkými plně pod jednou střechou, že dýchá „ten samý vzduch“, že sdílí jejich radost a štěstí.

Magdalena si vzdychne, rozespale máchne rukou a trochu udeří pana Vodičku do obličeje. „Promiň,“ zamumlá a pohladí ho po tváři. „Hezky se ti spravil ten obličej. To asi ten Ambiderman.“ 

Třetí „den poté“. Úterý, státní svátek. Pan Vodička se vyspí dobře, ještě před snídaní popadne koště a vyrazí s ním před dům. Túje stojí na svých místech, jako by se nic nestalo, jako by se pan Vodička předevčírem nerozpadnul. Je svěží slunečné ráno. V březovém hájku opodál postává světle zelený vzduch. Den dýchá zhluboka a volně. Z otevřeného okna kuchyně se ozývá smích Magdaleny a Michaely. Chst chst, chst chst, dělá březové koště na mechem obrostlých, trochu vlhkých křemenech příjezdové cesty. Na větvích tújí visí kapičky vody, na pavučině jsou kapky navlečené jako na náhrdelníku.

Nejdříve pan Vodička nemyslí na nic, jenom si tak chodí ve stínech vrhaných tújemi, mete si a brouká si motiv z Debussyho Arabesky. Potom se mu na mysl vloudí dojmy ze včerejšího večera a vybaví si hezká slova jako „zázračná štědrost života“ nebo „hostiny života“ – citáty z Francise Scotta Fitzgeralda a Jamese Joyce. Ohlédne se na dům za sebou, představa jeho vůně se mu smísí s Arabeskou, jasným smíchem jeho ženy a dcery, vzpomínkami z dětství a napadne ho zvláštní věta: tento dům je láska. Sice ji úplně nechápe a nedokázal by ji vysvětlit, ale myšlenka v něm vyvolá velikou vlnu blaženosti. Zamyslí se nad svým rozhodnutím učit, v představě se vynoří světlá přednášková síň, on vesele rozhazuje rukama, připadá si důležitý, ale také oblíbený, všichni se smějí, před ním na umakartové desce stolu leží milovaný Joyce – a je mu ještě líp. Náhle se před ním otevře celý budoucí život. Vlní se před ním jako rozlehlá vlídná krajina, jako nějaké Polabí, zalité mírným sluncem babího léta.

Prostě budu učit a budu se konečně starat o svoje holky, řekne si pan Vodička. Stejně není jiná možnost. Kdybych v psaní pokračoval dál – uvědomí si suchou pravdu –, zničilo by mě to jako Balabána nebo Čechova. Kdybych se dál takhle nervoval – vzpomene si na svoje žaludeční vředy a srdeční arytmii –, do padesáti bych byl na prkně. Prostě bych umřel, zaklepal bačkorama, bradou vzhůru bych prděl do hlíny. Tak to prostě je. 

Znovu se otočí. Náhle mu přijde hrozné, že by už nikdy neměl vidět tento dům a slyšet tyto hlasy. Zdá se mu to příšerné. Nepředstavitelné. Najednou zjistí, že už vlastně nechce nic jiného než do konce života mést tuto cestičku tímto koštětem, poslouchat smích své dcery a své ženy a občas si zajet do Legerky a popovídat si se studenty o Joyceovi.

Pan Vodička vnímá, že se právě dotkl zásadní pravdy svého života. Jenom ho mrzí, že pocit nedokáže převést do přesných slov. Ale proč se vlastně pořád snažit něco přesně vyjádřit? Obrátí se a jenom se s bezmyšlenkovitou zasněností zadívá do hloubi zeleného vzduchu v březovém hájku na konci příjezdové cesty.

A vtom, jak tam tak bezmyšlenkovitě stojí, pan Vodička ucítí, že se mu v hlavě, ve které byl poslední dny takový klid, začíná něco dít. Přichází nějaká myšlenka. Ještě neví, jaká to bude, ještě v pravém slova smyslu nemyslí – jenom vnímá, jak tam v dálce cosi vzniká, jak se to rýhuje, jak se jednotlivá slova, plující v temnotě, vzájemně přitahují a řadí. Bude to něco velmi důležitého. Patrně zásadní zpráva o jeho životě. Bude to přesná věta, dokonale a brilantně shrnující události posledních dnů.

A už je to tady.

Už to čte. 

Už to vidí.

Na hladině uvolněné mysli náhle mimoděk vyvstane přesná, dokonalá a brilantní – nová pointa k jeho novele.

Pan Vodička je ohromený.

Pan Vodička je okouzlený.

Pan Vodička má výraz, jako by se před ním otevřelo království nebeské.

Pan Vodička nemůže myslet na nic jiného.

Následuje strach.

Příšerná úzkost, že ho nějaká drobnost z okolního, věčně vyrušujícího světa rozptýlí a on řešení zapomene.

Pan Vodička praští koštětem. Události a myšlenky posledních dnů jsou dokonale zapomenuty. Nemyslí teď na nic jiného než na to, jak se co nejrychleji dostat do pracovny. Rozezvoní se mu mobil, volá táta a pan Vodička mu to položí – copak musí otravovat zrovna teď? Proběhne kolem Magdaleny a Michaely, sedící v kuchyni u stolu, a s výrazem „opovažte se mě rušit“ za sebou přirazí dveře, které se však kvůli nedoléhajícímu zámku vzápětí zase pootevřou. Pan Vodička si toho nevšimne a začne zuřivě bušit do klávesnice. Jak píše, škrabe si při tom tvář a z brady a čelistí se mu na klávesnici práší jako staré můře. Když Magdalena v kuchyni pustí Debussyho Arabesku, za zdí pracovny to nevrle zadupe, jako by tam přeběhl podrážděný tapír, a dveře pracovny se s mohutným vyčítavým prásknutím zabouchnou. Vzápětí se zase pootevřou, s kviknutím z nich vyletí Jošt a dveře se zabouchnou do třetice. 

Pan Vodička za to nemůže. Skutečně chtěl přestat psát. Spíše za to může jeho mozek, který mu nabídl řešení, asi jako když starší bratr složí mladšímu Rubikovu kostku, a pan Vodička prostě neměl sílu kostku odmítnout. Jak by mohl. Vždyť se v ten okamžik naráz stal zase spisovatelem!

Nemůže za to ale ani jeho mozek. Desítky let trýzněný, ke stále stejné činnosti nucený nešťastný orgán prostě jenom využil chvilky uvolnění, injekci dopaminu a v tajných místech, kam pan Vodička nemá přístup a kde jeho mysl mimoděk opracovává jeho nápady, v podstatě mechanicky udělal svoji práci.

Autor: Moemi Yamamoto
Autor: Moemi Yamamoto

Magdalena a Michaela chvilku čekají, jestli ze dveří nevyletí ještě něco dalšího, a pak od nich odvrátí zrak. Když se na sebe zadívají, usmějí se a Magdalena si prstem na čele vykrouží malé vlídné kolečko. Potom vstane a kývne na Michaelu – pojď, vytáhneme ty krabice. Připraví si je ke dveřím pracovny, a až pan Vodička dopíše, knihy nastěhují zase zpátky do knihovny. Do sklepa je Magdalena samozřejmě nenosila, jen – jako už tolikrát – do kumbálu za kuchyní.

Potom se, za doprovodu neúnavného klapotu klávesnice z pracovny, v klidu nasnídají a přesunou do obýváku, kde se pustí do češtiny. Po chvíli se do jejich přívlastků a příslovečných určení začne ozývat tlumený hovor, jak si pan Vodička, dávající si po deseti napsaných stránkách před domem rauch- pauzu, povídá po telefonu s Navrátilem. Z rozhovoru k nim otevřeným oknem připluje sem tam slovo, vnímají spíš jen vyrovnaný tón hlasu už uklidněného spisovatele.

Pan Vodička poté, co opět našel smysl života a zase se stal sám sebou, vnímá včerejší telefonát o VŠKK, jako by se odehrál před rokem anebo jako by se stal někomu úplně jinému. Vysvětluje teď zklamanému kamarádovi hlasem toho rozumnějšího, že údělem spisovatele je psát a že cokoli jiného jsou jenom náhražky a ceny útěchy. Ano, směje se pan Vodička, s mobilem u ucha chodí dokola a rozšafně mává rukou s cigaretou mezi prsty, údělem umělce je tvořit, i kdyby měl zůstat sám, i kdyby si měl uhnat hypertenzi. Nemusí se nám to líbit, mně se to taky nelíbí, říká pan Vodička – ale tak to prostě je.


VIKTOR ŠPAČEK (47) Na Pedagogické fakultě UK studoval češtinu a dějepis, v sochařském ateliéru Kurta Gebauera absolvoval UMPRUM, pracuje jako knihovník a lektor tvůrčího psaní. Literárně debutoval v roce 2007 básnickou sbírkou Zmínky a případky, o osm let později mu vyšla povídková sbírka Něco cirkusového. Další sbírka povídek Čistý, skromný život mu letos vynesla Literu za prózu v cenách Magnesia Litera. Novou povídku, kterou zde publikujeme, napsal pro tuto literární přílohu.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].