Loni vyhlášená veřejná soutěž byla ambiciózní, představit měla novou podobu lanovky, kterou se měli svézt cestující již příští rok. Přihlásilo se do ní 26 týmů, včetně deseti zahraničních. Ještě koncem loňského roku byla vybrána finálová pětice designérských týmů. Vyhlášení vítězů se však již nedočkala. Soutěž letos na jaře skočila v tichosti mimo mediální dění.
V komisi seděla pětice odborníků z designérského prostředí, veřejného života a dopravy, jak se chlubil ještě na podzim dopravní podnik. Podle profesora Dlabače chybělo soutěži od počátku pevné vymezení: „Už na začátku by měla být zodpovězena otázka, zda je lanovka více objekt, tedy estetické dílo, jezdící po kopci, nebo se na ni nahlíží čistě jako na dopravní prostředek? Právě podle zvolených kritérií, tedy umělecko-designových nebo naopak dopravních by pak mělo následovat i složení odborné komise. Bez toho podobná soutěž nemůže vyjít dobře.“
Právě takové vymezení může významně ovlivnit výslednou podobu objektu. „Lanovka jezdí po kopci ve vymezené dráze, kam oproti tramvajím nebo autobusu nemohou vstoupit chodci, nehrozí srážka s jiným dopravním prostředkem, proto nemusí mít deformační prvky, ani obsluha tam nemusí být,“ jak vysvětluje Dlabač.
Podle jeho zkušeností se vyhlašování veřejných designových soutěží přeceňuje. Ne vždy dávají smysl, navíc zároveň pořádání takovýchto soutěží s sebou nese vysoké náklady na organizaci.
