A tak jsem adoptoval 55 dětí, a nakonec měl stovky vnoučat
Loni našel poslední spočinutí klasik světové antropologie Leopold Pospíšil. Emeritní profesor Yaleovy univerzity zemřel ve věku 98 let v americkém New Havenu. Kvůli pandemii se o pouhé tři týdny nedožil vydání svých pamětí Adventures in the „Stone Age“: A New Guinea Diary, které líčí vědcova dobrodružství s lidem Kapauků. Kniha se konečně dočkala křtu a zasluhuje překlad.
Jen o trochu menší charakter by možná hledal způsob, jak se z té lapálie vyvléct. Vymlouval by se, že jako cizinec na Nové Guineji situaci „neporozuměl“. Místní děti by se na něj nejspíš zlobily, ale třeba by mu selhání nakonec odpustily. Jenže když člověk od mládí čelí fašistům i komunistům, je vědec a ještě k tomu skaut, může si dovolit zklamat mládež?
„Naitai inii igapu,“ vyslechl si jednoho letního rána jednatřicetiletý Leopold Pospíšil, aspirující antropolog, právník, filozof a sociolog. Psal se rok 1954 a mladý výzkumník žil v novoguinejském údolí Kamu sotva měsíc. Větou, jíž nerozuměl, ho zdravila početná skupina mladíků, kteří mu do té doby s nadšením pomáhali v budování nového obydlí a všemožně se účastnili vědcových pozoruhodných denních aktivit. Říkali mu, kdo je čí příbuzný. Učili ho řeč. Vodili ho po okolí. Pospíšil jim za to vymýšlel nová jména – chlapci o ně velice stáli.
„Otče náš, máme hlad,“ dočetl se Pospíšil o pár okamžiků později ve slovníku a došlo mu, že se právě stal otcem osmačtyřiceti synů. Jmény, která klukům rozdal, je omylem adoptoval. Přichystal jim tedy snídani. Pak i večeři. A ještě téhož dne napsal dopis americké Fordově nadaci, která jeho práci v regionu spravovaném nizozemskou vládou financovala, aby jí sdělil, že od nynějška nebude živit jen
