Bilance vzájemného obchodu s Čínou se nevyvíjí pozitivním směrem, EU tak stojí před dilematem. Buď rozehraje rizikovou obchodní válku, nebo výrazně zapracuje na soběstačnosti svého průmyslu. Žádná z variant nebude zadarmo.
Pokud jde o obchodní vztahy, málokterá světová země je pro Evropskou unii tak důležitá jako Čína. V roce 2022 byl tento asijský gigant třetím nejčastějším cílem pro vývoz zboží z EU (9,0 %) a vůbec největším dovozcem zboží směrem do EU (20,8 %).
Evropský problém leží v tom, že Peking začíná mít v tomto obchodním partnerství výrazně navrch.
„EU je ve stejné pozici jako řada jiných zemí, včetně USA, tzn. že hodnota vzájemného obchodu s Čínou jim dlouhodobě roste, ale roste ve prospěch Číny, čímž se výrazně prohlubuje deficit ve vzájemném obchodě,“ popsala trend odbornice na mezinárodní ekonomické vztahy z Metropolitní univerzity Praha Tereza Němečková s tím, že tento deficit už atakuje hranici 400 miliard eur v neprospěch Unie.
Dnešní stav je podle Němečkové z velké části důsledkem rozhodování v minulosti, kdy evropské firmy ve velkém přesouvaly průmyslovou výrobu do Číny, která tak benefitovala nejen z přílivu investic, ale i technologií. Pekingu zároveň pomohlo přijetí do Světové obchodní organizace (WTO) v roce 2001.
Přestože se teď EU snaží vztahy narovnat, dosavadní pokusy o jednání s Čínou ohledně nové obchodní dohody zatím selhávají, stejně jako snahy řešit sporné body na půdě WTO.
Důkazem je jednání ze 7. prosince, kdy se sice špičky Unie a Číny shodly na tom, že obchodní vztahy „musí být v rovnováze“, zároveň ale neukázaly vůli vyřešit rozpory v žádné ze zásadních oblastí.
EU kritizuje například fakt, že evropské firmy čelí v Číně různým restrikcím, což negativní obchodní bilanci prohlubuje. Peking naopak argumentuje tím, že Evropa si za deficit může také sama, protože omezuje vývoz některých špičkových technologií do Číny, čímž evropským firmám upírá zisky.
Válka, co se nevyplatí nikomu
Protože jednání nenese ovoce, Evropské unii se nabízejí dvě možnosti dalšího postupu. Buď výrazně sníží svou závislost na dovozu z Číny, a to například posílením vlastní průmyslové výroby, anebo přijme opatření v rámci obchodní politiky, která povedou ke snížení deficitu.
„Příklad USA ale ukazuje, že tato druhá cesta vede k vleklé obchodní válce s Čínou, jejíž negativní dopady na obě strany konfliktu jsou nesporné a jejíž konec, aspoň prozatím, se stále jeví v nedohlednu,“ upozornila Tereza Němečková.
Variantu „obchodní válka“ může podle některých odborníků urychlit šetření, které na podzim spustila Evropská komise. Týká se čínské státní podpory pro domácí výrobce elektromobilů, kteří pak díky tomu mohou svá vozidla prodávat v Evropě za nižší ceny než jejich evropští konkurenti. Pokud Komise nakonec uvalí na dovoz čínských elektromobilů dodatečná cla, obchodní spory to skutečně může vyostřit.
Drahá soběstačnost
Ani druhá varianta – větší evropská soběstačnost a menší závislost na Číně – ale neklade před Evropu zrovna jednoduché úkoly.
„Evropský trh s automobily (a zejména trh s elektromobily) je toho příkladem. Na tomto trhu již převažuje čínský dovoz elektromobilů do EU nad evropským vývozem do Číny. Ten rozdíl je zatím relativně malý, stejně jako je malý podíl čínských firem s elektromobily na evropském trhu. Ale důležitý je ten trend, který nehraje ve prospěch EU,“ varovala Němečková.
Prognózy říkají, že podíl čínských elektromobilů na evropském trhu by se do roku 2025 mohl zvýšit až na 15 %.
Důležité je podle Němečkové vidět také širší obrázek tzv. globálních hodnotových řetězců výroby elektromobilů, respektive jejich hlavní komponenty, tedy baterií. Ty dnes ovládají čínské firmy, čímž získávají na globálním trhu komparativní výhodu.
„Zvrátit tak trend vývoje na evropském trhu s elektromobily bude pro evropské firmy velmi obtížené, pokud tomu tedy nepomůže EU a její rozhodnutí zvýšit výrazně cla na čínský dovoz,“ nastínila odbornice.
Elektromobily jsou ale jen špička ledovce, podobný vývoj se dá očekávat i v mnoha jiných odvětvích.
„Příkladem může být např. trh se solárními panely, kde Čína rovněž ovládá globální hodnotové řetězce. EU je navíc, bohužel, závislá i na dovozu surovin nutných k jejich výrobě. Bude-li tak jejich vlastní výrobu chtít posílit, musí počítat s tím, že i tyto suroviny již v mnoha případech kontroluje Čína,“ vysvětlila Tereza Němečková s tím, že Čína v posledních letech expandovala do afrických zemí a dostala pod kontrolu i tamní naleziště strategických surovin.
Překlopit váhy tak rozhodně nebude jednoduché. Evropská unie se sice snaží zvýšit soběstačnost domácího průmyslu různými iniciativami (např. Akt o kritických surovinách) nebo prohloubením partnerství s Afrikou, Latinskou Americkou či jihovýchodní Asií, otázka ale je, jestli to bude v tvrdé čínské konkurenci stačit. A hlavně, jestli tyto kroky nepřicházejí až příliš pozdě.
