Básník a prozaik, filozof a esejista, v druhé půli šedesátých let průkopník zdejšího umění akce a happeningu, po devětaosmdesátém pak organizátor dlouhé řady „kulturních ekumen“ a jiných „spanilých jízd“, autor málem dvou desítek knižních publikací, laureát Ceny Jaroslava Seiferta – a taky rezident minimálně dvou hlavních měst (Prahy a Vídně) a čtyř, možná rovnou pěti jazykových oblastí: české, anglické, německé, latinské (a tím pádem taky italské).
Zbásnil Panenku
Právě studia latiny – to bylo čiré dada! Jak se to seběhlo? V třiasedmdesátém šel Eugen Brikcius do komunistického kriminálu, protože urazil vrchnost. Zpíval totiž s kumpány Ivanem Jirousem, Jaroslavem Kořánem a Jiřím Daníčkem v jedné pražské pivnici slavný song, v němž je máti Čechie žádána, aby „vyhnala Prusy vrahy z Prahy do pekel, kam patří“.
Oni si ale verš významotvorně upravili: místo Prusů – Rusové. Platné tehdy jako dneska. Tehdy ale za ten zpěv šli všichni sedět. Brikcius ovšem za mřížemi nelenil. Když přečetl komplet tamější knihovnu, zbyla učebnice latiny. Vzal ji za svou: jak tu učebnici, tak latinu. A když ho pak pustili, začal v latině básnit. Od té doby píše vázané verše jedna báseň. Mimo jiné i za tyhle kousky dostal v roce 2015 zmíněného „Seiferta“.
Žijte život jako umělecké dílo. Nic jako rovina neexistuje, pády čekají na každého, říká umělec a filosof Eugen Brikcius |
A další dada: Brikciusova přetržitá studia filozofie. Když to na sklonku šedesátých let v Anglii na University College nevyšlo napoprvé, vrátil se student na místo činu zkraje osmdesátých let. A obhájil práci s názvem Ontologický důkaz. V roce 2018 vyšla konečně česky, takže si může pěkně počíst i našinec. Žongluje se tady s náramně vysokými pojmy a hlubokými obsahy, s hvězdnými jmény jako Anselm z Canterbury nebo Tomáš Akvinský, ale finále je – ryzí dada.
Autor celou tu stavbu, co pečlivě buduje stránku po stránce, v samém závěru šmahem strhne. Tohle že je akademická věda? Ano – a jako bonus parodická očista veškerého toho akademického balastu a nudy, co se na té vědě za dekády nastřádaly. Ne náhodou české vydání uvedl předmluvou Ivan Dubský.
A pak třeba Brikciusovo umění akce ve veřejném prostoru: aranžovaný chléb nebo konstelace půllitrů s pivem. Land-art říznutý zátiším plus mysteriózní performance. Jenže i na uvolněný režim konce „šedesátek“ bylo tohle příliš. Brikcius šel před soud, kde se bravurně obhájil – a kde promluvili v jeho prospěch ochotně tři rádcové z tehdy nejvyšších možných: Jindřich Chalupecký, Ivan Vyskočil a Bohumil Hrabal.
Hlavně na Chalupeckého později Brikcius přísahal jako na svého guru, inspirátora. Hlavně v jeho stopě umění pojatého jako otevřený, ale zároveň bytostně odpovědný prostor pak pokračoval dál: jak mizerií prvního desetiletí československé normalizace, tak volným vzduchem Rakouska osmdesátých let, kde se rozhodl „zbásnit“ mimo jiné fotbalistu Panenku.
Před kočárem, za kočárem
Dneska je Eugen Brikcius hlavně básník. Ne že by jím dříve nebyl, ale tehdy to všecko hlavně žil. Dneska to hlavně píše. Těží ze svého bohatého života materiál pro svou vlastní katedrálu. To souvisí s tím úvodním výrokem: Brikcius moc neholduje mýtům, ale tím spíš holduje sebemytizaci – na podobné vlně jako Egon Bondy, Petr Král nebo zmíněný Hrabal. Rád si strojí a šperkuje vlastní svět, vlastní kulisy, aktéry, obrazy i děje
A protože vždycky dbal, aby si u jeho stolu připíjeli Apollón s Dionýsem, jiskrný intelekt a vzletné ideje s hlubinnými slastmi z konzumace toho nejvybranějšího typu, vždycky mu to vycházelo. Ne na dobrou – na výbornou! A vychází dodnes, kdy už většina těch, o nichž ve svých knížkách mluví, s ním u jednoho stolu neposedí. Protože jsou mrtví. To už není dada, to je realita.
A knížek přibývá. Po autorově opus magnum A tělo se stalo slovem (2013), tisícistránkové bilanci pojaté od šedesátých let po druhou dekádu nového tisíciletí, vydal Brikcius svůj první román (Nepředmětná odysea), přešaltoval na spisovatele takzvaných postil (Postila), a co víc – chystá druhou knihu postil převlečenou za román (Román). A taky sbírku nových básní (Zživýchvstání), knížku veršů pro děti (Pohádky) a další román (Leopoldiana).
Všecko v příštích týdnech a měsících. Všecko žánrově tak, jak to mistrovi právě vyšlo: hravě, svobodně a po svém, kus básně, kus prózy, kus eseje, kus aforismu, s uznalými poukazy třeba na pražskou německy psanou židovskou literaturu – anebo na Haška a Poláčka. Tak ať se práší za kočárem, Eugene!
