Jako kluk jezdil Vašek s rodiči na Sázavu. „Ale chatička byla malá a já měl sen, že si jednou pořídím roubenku, kam se mi vejde spousta kamarádů,“ vzpomíná.
A byla to právě muzika, která ho před lety zavála do Kytlic v Ústeckém kraji, kde si s Divokým Billem třikrát po sobě zahráli na místním hudebním festivalu. „Poznal jsem tady pár fajn lidí a mezi nimi i Marka Brodského, který mi ukázal krásná místa i v okolí. Zmínil jsem se pak v hospodě, že bych si právě tady rád koupil chalupu, jenže zrovna nic na prodej nebylo. Ale kdo si počká, ten se dočká.“
Jak dlouho jsi čekal ty?
Asi za rok mi zavolal tehdejší hospodský Kamil, že je právě jedna chalupa k mání. Jenže já byl zrovna s kapelou v Anglii, a tak se sem rozjel můj táta. Poslal mi nějaký fotky a já hned žhavil telefon. Snad první, na co jsem se ho zeptal bylo, jaké má chalupa číslo popisné. „Je to číslo osmnáct,“ řekl mi. A bylo hotovo. Osmnáctka je totiž moje šťastný číslo. Líbilo se mi, že chalupa stojí kousek od lesa, můžeme si tu křičet doslova jak na lesy a nikoho to neruší. Potěšila mě i její nekomplikovaná dispozice, hned vedle stojí stodola, chalupa má jednoduchou střechu bez mansard, všechno je tak pěkně po kupě. Roli samozřejmě hrálo i to, že už jsem měl v Kytlicích pár kámošů. Mám rád samotu, ale když už se spustím do vsi, tak jsem rád, že to tam žije.
 |
Předpokládám, že chalupa nebyla rovnou k nastěhování.
Samozřejmě přišlo i rozčarování. Nahoře v patře byl na první pohled udržovaný původní pokoj a já si říkal, že ho zachováme, jenže když jsme odhalili první prkno v podlaze, zjistili jsme s tátou, že pod tím je sláma, hlína, brouci… Stěny byly z hrubých neotesaných klád ještě s kůrou a pak různě nastavovaný. Odkrývali jsme, kopali a pořád dál a dál, až jsme zjistili, že se půlka chalupy musí strhnout a postavit znova. Samozřejmě včetně střechy.
Zabrat nám dal i bývalý chlívek, kde chovali předešlí majitelé krávu. Vyvezli jsme na dvě stě koleček neidentifikovatelný hmoty. Byla to dřina, a když si na to dneska vzpomenu, bolí mě ruce. První rok jsme přespávali v karavanu za chalupou. Ale s tátou jsme si společně strávený čas náramně užívali. Táta celou dobu zářil.
Neobjevily se žádné třecí plochy? Většinou každý chlap chce velet.
Párkrát jsem si postavil hlavu, ale záhy se ukázalo, že měl táta pravdu. A když jsem zjistil, že má pravdu pokaždé, tak jsem to velení nechal z velký části na něm. Táta je truhlář, fachman a ví.
Patrně jste měli nějakou představu, kdy byste chtěli mít hotovo.
Nás čas netlačil, chalupu jsme rekonstruovali pět let. Žádnou časovou představu jsme tedy neměli a občas jsem se sám zhrozil, když na nás zase vykouklo něco, co se muselo opravit anebo rovnou zbourat. Říkal jsem si, že to nikdy nedoděláme. Opravuješ, opravuješ, a pak tě tady najdou. Pořád jsou tady drobný nedodělky, a ty řešíme už za provozu. Je to prostě chalupa.
Teď si táta může užívat pohodlí chalupy.
On je stará škola a má potřebu pořád něco kutit, nevydrží posedávat a koukat na televizi. Pokaždé něco přiveze: trámy, garnýž nebo další vychytávku. Každopádně i mamka se tady nadřela. Zvládala jak hrubou práci, tak veškerou „ženskou“ – našila závěsy, podsedáky, různý přehozy, povlečení, obstarala peřiny...
Jak jste vyřešili vytápění?
Táta celý život toužil po amerických kamnech. A tak jsem si sedl k počítači a našel dva kamnáře – jeden byl ze Slovenska a druhý bydlel dvě ulice od nás v Úvalech. Vybrali jsme jedna kamna, která nám pán zrepasoval. Jenže jsme zjistili, že mají zásadní nevýhodu, nedá se na nich ohřívat voda. Nastoupil tedy táta s kamarádem a svařili pořádný kamna, kam se vejde šedesátka poleno, postavíš na ně i velký hrnec. Ta parádní americká kamna jsme si dali nahoru do pokoje. Jediná „moderní vymoženost“, kterou jsem tady dopustil, je podlahové topení v chodbě, aby mohly děti běhat a nezábly je nožičky. Vždyť to znáš, pořád lítají bez bačkor. Kamarád elektrikář mi sice nabízel časovače, temperování na telefon, ale to jsem nechtěl. Je to přece krásný, když ráno vstanu, holky ještě spí, a já si sednu ke kamnům, rozdělám v nich oheň. To je parádní start do dne.
Měli jste štěstí na řemeslníky?
Rozhodně. Kamaráda elektrikáře jsem už zmínil, a pak nám spoustu práce udělal další, Ukrajinec Ivan, který žije v Úvalech. V dílně jsme mu připravili prkna, palubky, rámy, odvezli je sem a on to pečlivě dodělal. Skoro dva roky tady bydlel. Ivan se za námi na chalupě občas rád zastaví, hlavně na podzim, když rostou houby.
Neodradilo tě ani to, že chalupa nemá vlastní příjezdovou cestu?
To mě ze začátku trochu trápilo, ale protože mám dar řeči, skamarádil jsem se se sousedy. Nikdy jsem si neřekl, že pořídit si tuhle chalupu byl krok vedle.
A co zahrada?
Soused, dobrý pěstitel, se mi trochu chechtá, že za patnáct let, co jsme tady, jsme nebyli schopní udělat si zahradu. Ale mně stačí, že vylezu ven a podívám se k lesu. Pár kroků odsud je mokřad, rostou tu náprstníky, nad nimi poletují motýli, zpívají tu ptáci, kuňkají žáby. A dokonce jsem v jedné kaluži objevil modrého skokana ostronosého. Rovnou ze zápraží pozorujeme laně, viděl jsem tu i jezevce a v létě mě zkoumavě prohlížel lišák. Na podzim jdu na pět minut do lesa a mám plnej košík hub. To je moje zahrada. Občas se mě někdo zeptá: „A budeš to oplocovat?“ Nikdy!
Dovedeš si představit, že až budeš starý pán, tak sem přesídlíš?
Dovedu a Stáňa taky. Ale zatím to mám tak, že si střídám prostředí. Mám rád, když nezabředávám do stereotypů. Když mě začnou nudit Úvaly, mažu sem a naopak. Sousedi se z nějakého nepochopitelného důvodu obávali, abych chalupu neprodal. Můžu je uklidnit – je to můj druhej domov, do konce svejch dnů tady budu! První, co jsem udělal, když bylo jakž takž hotovo, že jsem si sem na chalupu navezl starý boty, kalhoty, bundy. A když mi kytlický kluci zavolají, že je večer oheň, nic si nebalím. Dám klíče do kapsy, sednu na motorku a jsem tady za hodinu. Takhle jsem to vždycky chtěl.
(Z chalupy vychází Vaškova partnerka se třetí dcerkou na ruce).
Pamatuješ si, Stáňo, na svou reakci, když ti Venda oznámil, že kupuje chalupu?
Byla jsem nadšená, ale když jsem pak viděla ten proces, tak jsem si říkala, že snad ani není možný, aby to dal dohromady. Teď jsem šťastná, že tu chalupu máme. Celý život jsem bydlela v patře – a tady udělám pár kroků a jsem venku. Holky běhají po lese a já mám parádní přehled.
Které místo máš, Vašku, nejraději?
Vidíš tam v lese ten kořen? Na něj si dřepnu s kytarou, dívám se do kraje a brnkám si. V chalupě mám místnost, kam si přivážím svoje ministudio, když vím že tady budu nahrávat. Měl jsem ho na třech místech, než jsem našel to správný. Nejdřív bylo v ložnici, ale tam jsem nemohl hrát a řvát, tak jsem se přemístil do sednice, ale tam zase běhaly děti. Tak jsem se zašil do nejzazšího koutu za dvoje dveře a tam si můžu řvát jak chci. Ve dvě ráno se vzbudím s nápadem, zabrnkám si, zazpívám a pohodička.
Předběhl jsi moji otázku, jestli na chalupě tvoříš.
Pořád! Nejradši mám, když sem přijedu sám, zatopím si v kamnech, sednu si k nim zády a vezmu do ruky kytaru. To mě vždycky něco napadne. Tak si užívám ty dvě hodiny samoty a klidu, ale pak se mi už začne stýskat po holkách.
Co tady na chalupě vzniklo za písničky?
Právě pracujeme na naší osmé studiové desce. Nejsem žádnej excelentní zpěvák, a tak si tady ty nový písničky takzvaně ozpívávám, abych to měl ve studiu jednodušší, protože se tam vždycky strašně stydím. Ale písničku Jaro jsem tady nazpíval celou, nahrál ji a poslal. Takže až uslyšíš v rádiu tuhle písničku, budeš vědět, že jsem ji nazpíval tady na chalupě v Kytlicích.
Staňte se chalupářem iDNES.cz a získejte 1 000 korun |
Víš něco o původních německých majitelích?
Jmenovali se Prokschovi, zbylo tu po nich pár písemností, například diplom z pěveckého kroužku. Před lety, to jsem tady bohužel zrovna nebyl, přišel k chalupě pán se svojí starou maminkou. Doma byli zrovna naši a ta stařičká paní vyprávěla mojí mamince, že v rohu sednice, kde máme teď stůl a lavici, stála postel, na které se narodila. Tahle rodina ale vysídlená nebyla a v chalupě zůstali dva bratři, staří mládenci. Asi se zrovna neměli v lásce, protože hlavní místnost měli rozdělenou příčkou. Jeden byl čistotný a druhý pankáč. V jedný polovině byla nová okna, čisto, ve druhý bordel jako v tanku. Chalupu pak prodali českému majiteli, který se tady o něco pokoušel, ale zjistil, že si vzal velké sousto a od něj jsem to koupil já.
Kde jsi sháněl nábytek, aby ladil k roubence?
Můj táta je celoživotní sběratel starejch věcí a lidi to vědí, tak mu občas někdo něco přinese. Pár kousků tady ale zbylo i po původních majitelích. Táta všechen nábytek, co tady vidíš, sám zrepasoval a zrekonstruoval. Všechny staré, původní věci, které se daly použít, jsem nechal – starý talíře, vidličky, hrnky. Mám tady i křesla po mojí babičce a dědovi, na kterých jsem si hrál jako malej kluk. Mají zvláštní područky, pod kterými jsem pořád dokola podlézal a stejně tak to dělají i moje holky.
Když jste chalupu zařizovali, byli jste s tvojí partnerkou zajedno? Nepřekáželi jste si?
To vůbec! Já byl rád, že Stáňu chalupa a Kytlice taky chytly. Největší blbost, jakou můžeš udělat je, když partnera zkrouhneš. Pak k tomu místu nebude mít vztah a já si přál, aby sem jezdila ráda. I rodiče Stáni to tady milujou. Jsou podobní jako naši, taky nedokážou nic nedělat. Ještě spím, a oni už tady pobíhají v montérkách.
Jsi jedináček, chtěl jsi mít velkou rodinu?
Určitě! Pamatuju si, jak mě štvalo, že jsem sám. Asi proto jsem začal zakládat kapely. I když jsem byl ten jedináček, dobře mi to fungovalo v partě. Jsem vážně šťastnej, že mám tak velkou rodinu.
Posloucháš na chalupě muziku a nebo dáváš uším odpočinout?
Víš co tady poslouchám? Desky z kytlickýho blešáku. Koupil jsem i holkám spoustu pohádek.
Až ti jednou řeknou děti: „Tati, půjč nám klíče od chalupy!“, co jim odpovíš?
Jasně, ale půjdu tam na to pivo s vámi. Uvidíme, snad mě budou chtít.
