Vodácky atraktivní úsek začíná asi 150 metrů za skalním masivem, do kterého řeka za ohybem mizí. Křest ohněm tedy čeká vodáky hned v úvodu plavby. Sednete do lodi, nebe ztmavne a jak se skalní rozsedlina blíží, začíná být chladněji. Strmé pískovcové skály se postupně svírají, pak zatáčka a šup do 15 metrů dlouhého tunelu.
Trochu denního světla proniká k hladině asi ve třetině chodby. Následuje 40 metrů ve tmě s vidinou světla na konci tunelu. Jak se blížíte do reálného světa, přibývá i hukot vody. To šumí asi metrový stupeň, kterým toto unikátní dobrodružství na Ploučnici teprve začíná.
 |
Stupeň do tůně pod skalou jsme zdolali celkem se ctí. Můj háček Kuba totiž vážil sotva 40 kilogramů, takže mizerný stav vody nás nemohl rozházet. Za polovinou lodě jsme se na hraně zasekli a dál už to bylo jen o odrážení se pádlem ode dna i od stěn. Chtělo by to spíš bidlo. Některé těžší posádky to řešily výstupem z lodi, přetažením přes hranu a snahou do ní znovu nastoupit. A byla to hodně akční podívaná, protože i když v řece není moc vody, tak pod stupněm v tůni jsou snad tři metry. Místní děti tady skáčou ze skály přímo pod ústí tunelu snad z pěti, šesti metrů a na dno evidentně nedopadnou.
První část řeky směrem do Mimoně je pohoda. Kličkujete mezi mělčinami, kameny a odhozenými PET lahvemi. Voda samotná se mi moc čistá nezdála, nicméně byla plná ryb, což mně uklidňovalo, že by tam přece jinak nebyly. K té idylce připočtěte tisíce vážek, které vás budou doprovázet po celém úseku plavby. Ty modré jsou extrémně nebojácné a sedají si k vám do lodi, dětem na čepice a vůbec všude. Pak tam jsou ty zelené, větší, co vypadají jak vrtulník. Po těch se už děti oháněly, protože se jich bály.
Titanik na české Amazonce. Jeden ze širších úseků nad Mimoní.
Během asi pětikilometrové cesty do Mimoně jsme dvakrát vystupovali z lodě. Poprvé kvůli opatrnosti u malého jezu, který jsme raději sjeli v jednom, aby se loď nezlomila. Ostatní to v pohodě přeskočili i ve třech. Ty plastové lodě, proti laminátovým, vydrží neuvěřitelné zacházení. Podruhé jsem šel do vody u rozvaleného stupně, kde propusť byla tak úzká, že by se loď v bocích zasekla. Pohodlně vystoupíte v mini peřeji, máte vodu do půli lýtek a loď i s háčkem svedete níž. Odměnou je pěkná písečná zátočina s ostrůvkem, kde můžete doplnit energii a odlehčit močovému měchýři.
Po patnácti minutách lovení žab a pozorování užovek zjišťujeme, že nás sleduje páreček divokých holubů. Vyjíždíme a holubi s námi. Vždycky popoletí a počkají, až je dojedeme. Sotva jsme se zbavili dotěrných ptáků, za ohybem jsme vyplašili volavku. Řeka měla v těchto místech necelé tři metry šířku. Když volavka startovala, zabrala v podstatě celé koryto. Jen jsme trnuli, že to zvedne včas. Taky dobrý.
V průvodci psali, že Ploučnice je náročná na přesné vedení lodě. Že to není žádná široká dálnice typu Lužnice. A že když je náhodou koryto rovné, stejně budete pořád kličkovat. A měli pravdu.
Menší jez nad Mimoní. Jet se dá podle stavu vody.
To, co nám přišlo jako slalom, nebylo nic proti tomu, co nás čekalo pod Mimoní, kde začínají Meandry Ploučnice. Ale nepředbíhejme.
Celkem v klidu jsme dopluli do Mimoně. Pod krásným kamenným mostem u zámeckého parku kotvíme. Vody přibylo, protože jsme u soutoku s nějakým tučnějším potokem. Všude hejna ryb, kachny s mláďaty, voda je teplá – prostě vodácký ráj. Řeka je v Mimoni celá regulovaná, mnohem širší než nad městem, ale pořád teče. To je vlastně důležitá věc. Ona ta Ploučnice vlastně v celém toku pořád teče. Rozhodně to není žádný nudný olej, jako na jiných provařených českých řekách. Jakmile se přiblíží meandry, potřebovali byste, aby tekla pomaleji. Kousek za městem se totiž koryto nenápadně zužuje a zužuje. Postupně zarůstá vegetací a slalom zase začíná. Do toho je však řeka schopná kolem stromu na břehu odbočit do pravého úhlu, aby o 10 metrů dál udělala to samé, pro změnu o 180 stupňů, ale na druhou stranu.
Typický obrázek z meandrů. Vyberte si, kudy pojedete. Moc možností ovšem nemáte.
Plavba, kterou jsme si vybrali, měla nějakých 14 kilometrů. A rozhodně byste nečekali, že to potrvá pět a půl hodiny. Když odečtu půl hodiny na občerstvení a čůrání, je to pořád hodně. Na těch pár kilometrech řeka třikrát úplně změní ráz. Z počátečního většího potoka s šířkou maximálně tři metry se postupně rozroste na takovou Svratku kolem Mimoně. No a ty meandry jsou asi nejvíc podobné Staré řece na Lužnici, s tím rozdílem, že Ploučnice pořád teče a místo v lese jste v zarostlém korytě hluboko pod terénem lužních luk.
Vylézt na břeh je prakticky nemožné. Bahnité břehy jsou místy až dva metry vysoké a dojem džungle umocňují největší kopřivy světa, které jste kdy viděli. Sem tam je v neprodyšném břehu vyšlapaná cestička od divoké zvěře, která chodí k řece pít. Tudy by to možná šlo.
Akorát ten výlez z vody ke kiosku byl dost obtížný.
Za každým ohybem už si říkáte, že to musí skončit a řeka se otevře a narovná. Kdepak. Neustále kličkujete mezi křovím a padlými stromy. Pořád vylézáte na klády těsně pod hladinou, přetahujete loď a zase nastupujete. Nepočítám ani, kolikrát dáváte kontra, abyste získali čas zjistit, kam ta řeka vůbec vede.
Oni nás v půjčovně lodí upozorňovali, že v meandrech nám nikdo nepomůže, kdyby bylo potřeba. A ptali se nás, jestli máme pití a nějaké jídlo. Nevěřícně jsme vyslechli i historku o bludném stromě, který řeka obtáčí ze všech stran, než jsme ho asi hodinu opravdu objížděli. Pořád vidíte jeho suchou špičku – jednou zleva, po dvaceti minutách zprava, chvíli je za vámi, a pak zase před vámi. Když se kouknete do mapy, tak řeka opravdu dělá všechno proto, abyste nikam nedopluli. Kdyby se dalo vystoupit, loď táhnout po břehu třeba 100 metrů, ušetřili byste určitě dvacet zatáček a jeden říční kilometr.
Řeka je kolikrát tak zarostlá, že se loď sotva protáhne
To by ale nebylo dobrodružství. I když háček Kuba už ke konci plavby stávkoval. Únava se projevovala tím, že odmítal pádlovat, nechtěl při přelézání překážek vystupovat z lodi nebo se chytat větví, když bylo potřeba, abyste nepřišli o oko. Vykoupení přišlo asi po dvou hodinách. Řeka se na chvíli mírně natáhla, rozšířila a zdáli bylo slyšet hlasy z tábořiště na Borečku, cíle naší cesty po české Amazonce.
Když jsme naše dobrodružství popisovali doma, tak dcera rozhodla, že si naše vyprávění rozhodně musí ověřit v praxi. O týden později jsme tedy absolvovali stejný úsek ještě jednou. Sice s jinou posádkou, ale akční to bylo stejně.
