 |
Velmi očekávaný snímek úspěšného italského režiséra Luky Guadagniniho nabízí působivý příběh o dospívání a lásce dvou outsiderů ve vizuálně atraktivních kulisách Ameriky 80. let. To by samo o sobě neslibovalo kontroverzní podívanou, kdyby tito outsideři nebyli náhodou také kanibalové. Guadagnini se inspiroval stejnojmenným románem Camille DeAngelis, která jako hlavní hrdinku své knihy zvolila dívku trpící podivným prokletím – neovladatelně miluje krev a lidské maso.
Film Kosti a všechno jako by v sobě spojoval motivy a žánry z několika předchozích Guadagniniho děl – první lásku a touhu z gay romance Dej mi své jméno, hororové prvky z remaku Suspiria a teenage problémy ze seriálu Jsme, jací jsme. Temná romance dvou mladých lidí, kteří pro svou vášeň neváhají zabíjet, připomene nejen svým úchvatným barevným laděním a vtahující kamerou debut Terrence Malicka Zapadákov o mladistvém vrahovi a jeho přítelkyni, kteří prchají před zákonem, anebo kanibalské drama Raw režisérky Julie Ducournauové.
Gadagnino ale navzdory aluzím stvořil svůj vlastní vesmír, v němž láska, vražda a čerstvé lidské maso v kombinaci s roadmovie napříč Amerikou dávají dohromady fascinující podívanou s hrdiny, kteří jsou velmi křehcí a autentičtí, navzdory tomu, že jejich hlavní „problém“ a způsoby jeho řešení jsou poněkud nestandardní.
Deneuveová: Nemám čas ohlížet se zpátky
Zatím těžko odhadnout, jestli má domácí kanibalská romance šanci vyhrát některou z festivalových cen, jeden Zlatý lev už byl ale udělen. Získala ho při zahájení festivalu francouzská herečka Catherine Deneuveová za celoživotní dílo, a to přesně padesát pět let poté, co benátský festival navštívila poprvé – s dnes už klasickým snímkem Kráska dne režiséra Luise Buñuela z roku 1967. „Zdá se mi to jako včera. Byl to pro mě velmi důležitý festival,“ zavzpomínala Deneuveová na tiskové konferenci.
„Nemám ale čas ohlížet se zpátky. Dívám se na současnost a posunuji se dál,“ dodala herečka, která si na festival odskočila z natáčení filmu o vztahu někdejšího francouzského prezidenta Jacquese Chiraca a jeho ženy Bernadette, v němž ztvárňuje francouzskou první dámu.
Na tiskové konferenci Deneuveová připomněla tři režiséry, kteří zásadně poznamenali její profesní dráhu: Jacquese Demyho, se kterým natočila jeden ze svých prvních velkých filmových úspěchů Slečinky z Rochefortu, Francoise Truffauta, s nímž spolupracovala na filmech Poslední metro nebo Siréna od Mississippi, a Andrého Téchiného (Mé oblíbené období, Děti noci atd.).
Herečka přinesla na slavnostní zahájení ukrajinskou vlajku, válečný konflikt ale nekomentovala. Místo ní dostal prostor ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj, který k účastníkům promluvil přes videovzkaz, podobně jako to udělal v květnu během filmového festivalu v Cannes. Ve své krátké řeči přirovnal ruskou agresi k hororu, který na rozdíl od filmového netrvá 120 minut, ale 189 dní. „Rusové mají ale ubohý scénář,“ dodal Zelenskyj, sám bývalý herec. Ve své řeči se obrátil na přítomné filmaře s výzvou, aby nezůstávali zticha a byli si vědomi, že jejich vyjádření mají váhu.
Tár: predátor v ženském vydání
Festival má mezi kritiky minimálně jednoho jasného favorita na některou z hlavních cen. Americký režisér Todd Field, který svůj poslední film Jako malé děti natočil před šestnácti lety, představil na festivalu nekompromisní a intenzivní portrét fiktivní úspěšné dirigentky Lydie Tár, v podání přesné a strhující Cate Blanchetové. Geniální kreativní umělkyně, uhrančivá osobnost, obdivovaná intelektuálka, pedagožka – to všechno je Lydie Tár, ale pouze na povrchu. Pod pomyslně blyštivým kabátem (Tár se obléká důsledně do prostého černobílého obleku) totiž zdatně manipuluje se svým okolím.
Postupně se ukazuje, že světově uznávaná dirigentka má mírně řečeno neuspořádané osobní vztahy. V podstatě je to predátorka „v sukních“. Vedle spořádaného života s manželkou houslistkou a jejich malou dcerkou si Lydia dopřává aférky s nadějnými mladými hudebnicemi, od kterých se nechává obdivovat a které pak bez milosti odkopne. Když se pak stane tragédie, místo přiznání se stále víc zaplétá do svých lží, odmítání a vytěsňování nepohodlných skutečností… Je jen otázkou času, co se stane, až její nejbližší okolí, ale i veřejnost přestane zavírat oči před jejím chováním…
Prozatímním největším zklamáním letošního festivalu je patrně nový film oscarového režiséra Alejandra G. Iñárrity (Revenant: Zmrtvýchvstání, Birdman). Mexický režisér tentokrát přivezl do Benátek film Bardo, falsa crónica de unas cuantas verdades (Bardo, falešná kronika několika pravd), který je bohužel opravdu spíše falešný než introspektivní či pravdu odhalující.
Iñárritu se ve filmu plném efektních motivů, jako je například návrat se světem nespokojeného novorozence zpět do mateřského lůna, vrací do rodného Mexika. Přináší tragikomický příběh intelektuála, který hledá své kořeny a podstatu svého bytí, stejně jako pátrá po esenci mexické duše… Výsledkem je sice barvitý, ale narcistně přebujelý a prázdný portrét.
Benátský filmový festival, kterého se letos účastní také pět českých a koprodukčních filmů, potrvá do 10. září.
