Něco podobného se už podařilo v červnu Smetanově Litomyšli při předávání, teď se přidal festival Prague Sounds, dřívější Struny podzimu, a dokonce jim vyšlo mnohem lépe počasí.
Od akcí tohoto typu nelze očekávat objevnou dramaturgii – ale zároveň to nebyla dramaturgie pouze líbivá a prázdná. Dvořákův Karneval je hluboce radostné dílo, stejně tak Smetanova Vltava – a Glagolská mše Leoše Janáčka je ideální střet něčeho starobyle klasického a živelně avantgardního. Pro Semjona Byčkova, jenž ji uvedl loni ve filharmonické sezoně, to byl objev a velmi dobře cítí všechna specifika tohoto díla. Vltava je hudební hit, ale po všech stránkách mistrovská kompozice vypovídající něco o lásce k této zemi.
Mohlo by se zdát, že se takový optimismem nabitý program skoro nehodí do této doby – ale opravdu jen částečně. Glagolská mše na staroslověnský text z roku 1927 v sobě má něco z étosu první republiky, kdy každodenních problémů bylo často víc než dnes. Přesto vznikla díla, jimiž se dodnes honosíme – a je dobře, že je umíme alespoň v pravou chvíli vytáhnout.
Myšlenku slovanské vzájemnosti je v politické rovině lepší zapomenout, ale v tomto díle přinesla velmi zajímavý plod: sekularizovanou mši, která navazuje na starobylé křesťanské a humanistické tradice. Mimochodem, totéž by se dalo napsat o Janáčkově rusofilství, když letos v Salcburku dirigoval jeho operu Káťa Kabanová Jakub Hrůša.
A Janáčkova Tarase Bulbu si dokonce vybrala Berlínská filharmonie s šéfem Kirillem Petrenkem pro svůj letošní Evropský koncert. Měl se konat v Oděse, ale z pochopitelných důvodů byl přesunut do Lotyšska. Tato akce měla srovnatelnou úroveň právě s Evropskými koncerty Berlínských filharmoniků, které tento proslulý orchestr pořádá každý rok v jiné zemi, pokaždé s trochu jiným myšlenkovým podtextem.
Typické je, že tuto typicky veřejnoprávní akci vymyslel soukromý festival s producentem Markem Vrabcem a dokázal včas myslet na společenské souvislosti. Akci zahájily hymny a premiér Petr Fiala a měla státní i soukromou podporu. Stojí za ní mnohaletá zkušenost, na tomto místě hlavně ta s houslistou Danielem Hopem nazvaná Hope for Prague.
I tato akce měla v podtextu mnoho naděje (a dokonce kus té hluboké beethovenovské radosti, jíž je hodně i v české hudbě) a jasný vzkaz, že se máme oč opřít. A jaký význam má v této oblasti právě sféra kultury, je potřeba znovu a znovu opakovat, aby všechny možné rozpočtové škrty nebyly prostě jen barbarské.
Stejně tak je pro kulturní akce životně důležité, aby jejich pořadatelé nemuseli pouze oprašovat vyvolený okruh bohatých mecenášů a ti se pak jen neveselili na uzavřených akcích s vysokým vstupným. I tento vzkaz se v pátek vznášel nad romantickou Vltavou.
