Pohled na lehkou palnou zbraň typu tzv. bullpup může u někoho vyvolat rozpaky, jiným se zbraň s netradičním uspořádáním líbí. Pušky, samopaly, brokovnice či lehké kulomety se zásobníky a závěrovými mechanismy umístěnými až za spoušťová ústrojí působí futuristicky, mívají moderní design a v převážné míře jsou tvořeny tvrzenými plasty, přitom první uspořádání tohoto typu vzniklo již před 150 lety. Tehdejší prototyp od Curtise ovšem neměl výhodu kompaktnějších rozměrů zbraně při zachování původní délky hlavně jako současné modely. Cesta k přijatelnému a modernímu bullpupu byla trnitá.
Konstruktér William Joseph Curtis z Velké Británie představil v roce 1866 funkční koncept opakovací pušky s netradičním (až podivným) uspořádáním, které ovšem předběhlo svou dobu.
Bullpup, prototyp od Curtise z roku 1866
Měl přímo odsuvný závěr a za spouští pod hlavní páku spojenou s dlouhým pístem. Zatažením páky dozadu se odtáhly závěrový klín, úderník a vyhodila se nábojnice. Zasunutím páky dopředu se nabil nový náboj z bubnového zásobníku, který spočíval před závěrem a bicím mechanismem, a uzamkl se závěr. Spoušť s úderníkem propojoval dlouhý drát táhnoucí se podél hlavně. Integrovaný bubnový zásobník byl na svou dobu také neobvyklý a jako jeden z prvních úspěšně odzkoušený. Zbraň se měla při střelbě zapírat do ramene střelce sklápěcí opěrkou z řemínku a jeho nosníku. Takovouto koncepci si nechal Curtis patentovat, ale k sériové výrobě nikdy nedošlo.
O mnoho lépe se nevedlo ani Thorneycroftově karabině z přelomu století, která už sice připomínala klasickou opakovací pušku s mechanismem ukrytým v pažbě, ale toto uspořádání znemožňovalo střelci běžnou manipulaci. I zpětný ráz komplikoval využití. Integrovaný zásobník pojal až pět nábojů ráže .303. Do výzbroje přijali Britové až několik desítek bullpupů EM-2 z konce čtyřicátých let, ale velmi brzy je vyřadili z důvodu standardizace zbraní v rámci NATO.
Rakouští vojáci s útočnými puškami Steyr AUG stojí před samohybnou houfnicí M109.
Zlatá éra
Za opravdový nástup bullpupů lze považovat období po druhé světové válce, respektive sedmdesátá a osmdesátá léta. Řada zemí si tento typ oblíbila a nedá na něj dopustit. Úspěch slavily evropské typy, rakouské útočné pušky Steyr AUG byly přijaty místní armádou v roce 1978 a do současnosti ji následovaly ozbrojené složky dalších více jak 30 států a disponují s nimi i nestátní aktéři.
Do stejné dekády spadá neméně úspěšný francouzský FAMAS, který ze země galského kohouta exportovali zvláště do Afriky i Asie. Oba typy útočných pušek spojovalo komorování na standardní munici 5,56 × 45 mm NATO, ale v druhé polovině osmdesátých let Rakušané rozšířili portfolio překomorováním zbraně na pistolové střelivo 9 × 19 mm Parabellum nebo .40 S&W. Bullpup samopal ovšem pracuje na základě zpětného rázu, v případě automatů na puškové náboje dali rakouští inženýři přednost osvědčenému rotačnímu závorníku a plynovému mechanismu s pístem s krátkým zdvihem. Francouzi vsadili na brzděný závěr, hmota neuzamčeného závěru,hnaného zpětným rázem, je zdánlivě zvětšována pomocí dvojzvratné páky.
Francouzské zbraně FAMAS kategorie bullpup
Nelze opomenout velice populární izraelskou klasiku z devadesátek, která staví na pístu s dlouhým zdvihem (mají jej pušky Kalašnikova) a otočném závorníku s uzamykacími ozuby. Tavor TAR-21 se v různých variantách stihl rozšířit do více než tří desítek zemí a zapsal se do historie několika krátkodobých a dlouhodobých konfliktů. Izraelské obranné síly na něj nedají dopustit, pevně se u nich usídlil hned v několika variantách a vytlačuje do pozadí i letité americké pušky M16 i M4.
Původní varianta tavoru byla ovšem stažena a nahrazuje ji Tavor X95 komorovaný i na pistolové náboje. Před několika lety navrhla společnost Israel Weapon Industries Tavor 7 na puškové náboje NATO 7,62 × 51 mm, v samonabíjecím provedení jsou zatím dodávány na komerční trh v USA.
Aby toho nebylo málo, někteří výrobci spustili licenční výrobu izraelských pušek, například státní ukrajinský výrobce ručních zbraní a výstroje RPC Fort ve městě Vinnycja. Automaty uplatňují ukrajinské speciální síly ve válkou zkoušené Ukrajině.
To indický zbrojní gigant Ordnance Factory Board se pokoušel i o místní verzi, která by lépe zvládala tamní podmínky. Projekt Zittara se ovšem nedostal za hranici testování. Dodané kusy tavoru nasadili indičtí vojáci v problematické oblasti Kašmíru.
Izraelští vojáci se zbraněmi TAVOR
Původní i novější Tavor X95 mají ve výbavě blízcí izraelští spojenci – Ázerbájdžánci, kteří s nimi „úřadují“ ve sporech s Arménií. V zemi původu mnohdy podstupují Tavory zatěžkávací zkoušky při bojích s Palestinci v zastavěném území.
Ve stejném období jako izraelský vznikl ještě jeden známý bullpup, a to ve „lvím městě“ (tedy Singapuru). Tento městský stát je pověstný výrobou zbraní a jejich exportem. Zbrojovky spustily výrobu SAR 21 jako náhradu za lokálně vyráběné útočné pušky M16S1. Zbraň zaznamenala v porovnání s izraelskou konkurencí poněkud skromnější exportní úspěchy. I místní ozbrojené složky, zvyklé na americké M16, měly vůči výdobytku četné připomínky. Někteří vojáci si stěžovali na nevhodné umístění zásobníku (které komplikovalo jeho výměnu) a selektoru střelby. Jiní měli problémy s chodem spouště, nebo se jim zdál příliš velký její odpor. V současnosti vzniká za první singapurskou generaci bullpupů náhražka – BR18 jako útočná puška, odstřelovačka a kulomet mají SAR 21 v této dekádě nahradit.
Ve velkém vznikaly bullpup v SSSR/Rusku, Číně i USA. V Sovětském svazu ve čtyřicátých až šedesátých letech vzniklo několik nadějných návrhů, ale armáda upřednostňovala klasická uspořádání, odmítla tak i prototyp TKB-022PM (na zavedenou munici 7,62 × 39 mm) z padesátých let, přitom při zkušební střelbě na sto metrů dosahoval lepší přesnosti než puška AKM. Důvěru příliš nedostávají bullpupy ani v současných ruských silách (kromě velkorážových KSVK a ShAK-12).
To za „velkou louží“ přišli v šedesátých letech se samonabíjecí brokovnicí HS10 (High Standard Model 10), kterou kromě policejních složek USA přijaly i armády Mexika a Argentiny. V USA dále na počátku sedmdesátých let přijali karabinu od Gwinnu Firearms ad. V současnosti se zabývá výrobou bullpupů v rážích 5,56 × 45 mm NATO, 7,62 × 51 mm NATO i brokového střeliva zvláště firma Kel-Tec Industries.
Čína založila vývoj bullpupů na sovětských puškách AKM, v devadesátých letech začala nasazovat nové modely jako např. QBZ-95.
O oblíbenosti konstrukce bullpup vypovídá i snaha zbrojovek zemí třetího světa tyto zbraně vyrábět. Mnohdy jde, alespoň na oko, o zdařilé kousky, jako například thajský hybrid Heckler & Kochu HK33 a M16 ve verzi bullpup, který se ovšem Thajcům nepodařilo zařadit do výzbroje. Íránu se podařilo na počátku nového tisíciletí spustit omezenou výrobu KH-2002 v ráži NATO, podařilo se to i Venezuele v případě samopalu Orinoco.
I protitankové, lépe řečeno velkorážové protimateriálové, pušky vyrábějí méně vyspělé manufaktury, ale nejširší nabídku uvedla zavedená americká firma Barett (v rážích 12,7 × 99 mm). Její produkty inspirovaly, světe div se, i Kubu. „Ostrov svobody“ představil tajuplnou pušku Mambi, její první generace má z hlediska uspořádání v jednodušším podání blízko k protimateriálovým Barrett M82A2. Nutno podotknout, že se spíše jedná o derivát sovětských zbraní, což se ihned vnutká. Zajímavé je, že celkovou délkou i délkou hlavně se Mambi shodují se sovětskými protitankovými PTRS-41 a jsou také konstruované na stejnou munici ráže 14,5 ×114 mm.
Osobní obranná zbraň
Za relativně novou skupinu zbraní a méně známou lze považovat tzv. PDW (Personal Defense Weapon). Zkratka označuje osobní střelné zbraně stojící na pomezí samopal-útočná puška, mají mnoho společných rysů se samopaly, ale jsou komorovány v podstatě na dále zmenšené puškové náboje. To jim přináší výhodu v průbojnosti a efektivním dostřelu.
K nejvýraznějším a nejúspěšnějším typům s kompaktním bullpup designem patří FN P90 z belgických Fabrique Nationale de Herstal, která mnohé nadchne svým futuristickým a neotřelým vzhledem, přitom vznikla v druhé polovině osmdesátých let. Zbraň o celkové délce 50,5 cm a výšce 21 cm je uspořádaná do obdélníku s ergonomicky zapadajícím inovativním zásobníkem na 50 kusů nábojů FN 5,7 × 28 mm, hmotnost připraveného zařízení ke střelbě nepřesahuje 3 kg.
Tyto nevšední zbraně se proto hodí a oblíbily si je speciální a bezpečnostní složky po celém světě, zbrojovky je dodaly i libyjským silám pár měsíců před vypuknutím krvavého povstání proti dlouhodobě vládnoucímu režimu Muammara Kaddáfího. P90 v počtu 367 kusů měly s jinými zbraněmi pomoci zajistit humanitární koridor do Dárfúru. Loajální síly a později povstalci využili tyto bullpupy v občanské válce, spíše je ovšem zdokumentováno nasazení útočných pušek bullpup FN F2000, které se z válkou rozvrácené země dostaly i k ozbrojencům z Islámského džihádu v Gaze. Tyto zbraně s podhlavňovými granátomety LG1 ráže 40 × 46 mm dodal výrobce Libyjcům ve stejné zásilce a ve stejném množství jako P90, byly přiděleny pověstné Chámisově brigádě.
