Poprvé s československým letounem i motorem se letci vydali do Kodaně

Zastávka na letišti v Berlíně. Zleva kpt. Josef Hamšík (1), škpt. Vladislav Květoň, škpt. Vilém Stanovský (s mapou), poručík Geschoneck (2), škpt. Bedřich Starý, československý vojenský atašé v Berlíně podplukovník František Marvan (3), v čepici kpt. Karel Mareš a zástupce letiště Berlín-Johannisthal (4).

„Je ten stát náš tak malý a duše letce tak veliká, tak vysoké jeho snahy, jeho tužby, jeho sny. Je mu tak těsno v těchto hranicích, neboť sotva dá svému motoru plný plny a ocitne se na výši nějakých 5000 m, přehlédne tu naši říši téměř od hranic k hranicím. Proto také každý letec by tak rád nechal běžeti ten svůj motor stále, stále, letěl by rád se svým strojem hodně daleko, chtěl by zkoušeti tak síly své i síly stroje – a proto také já měl bezmeznou radost, když jsem byl určen pro tento let,“ těmito slovy začal kpt. Josef Hamšík, jeden z účastníků letu do Dánska, svůj jedenáctidílný seriál právě o této cestě, který vycházel v Letci. Cestu popsal i v pětidílném cyklu v deníku Národní listy.

Výpravu do Dánska vedl škpt. Vilém Stanovský, dalšími piloty byli škpt. Bedřich Starý, škpt. Vladislav Květoň a kpt. Josef Hamšík, coby pozorovatel byl ve výpravě kpt. Karel Mareš, rovněž později vynikající pilot (za druhé světové války byl prvním velitelem 311. bombardovací perutě RAF) a trojice mechaniků – Hoffman, Helich, Vykydal, u nichž bohužel nejsou známa ani křestní jména.

Celá výprava, která se v září 1925 vydala na propagační let do Dánska. Bohužel trojici mechaniků nelze blíže určit, protože i v dobových dokumentech jejich jména zpravidla chybí. Známe pouze příjmení oné trojice Hoffman, Helich, Vykydal (jeden z nich je druhý zleva, zbylí dva jsou úplně vpravo). Zleva je Josef Hamšík, mechanik, Bedřich Starý, Vilém Stanovský, Vladislav Květoň, Karel Mareš a dvojice mechaniků.

Ačkoliv to rozhodně nebyl první let československých letců do zahraničí, přesto jisté prvenství drží. Bylo to totiž poprvé, „co československá letadla s československými motory letí oficiélně za hranice“. K cestě totiž byly využity čtyři letouny Aero A-11 (sériových čísel 2, 14, 16 a 17 či 7) s motorem Walter W-IV. Tento motor lze do jisté míry považovat za československý, byť do jisté míry se jednalo o licenci motoru BMW IV. Mnichovská fabrika ho zkonstruovala na samém sklonku války, nicméně ve víru válečných událostí ho nebyla schopna vývojově dokončit a vyzkoušet. Proto jinonická firma Walter zakoupila jeho licenci s tím, že vývoj a zkoušky dokončí sama. V listopadu 1923 tyto práce dokončila a získala homologaci, načež ho následně začala sériově vyrábět. Waltrovka tento motor vyráběla do roku 1928, celkem jich vyrobila na dvě stovky (podle různých pramenů 214 či 225).

Zdroj: Hobby Historie, Letec, Letectví

Výše jsme zmínili to, že cestu popsal Josef Hamšík v dobových periodikách. Jeho líčení v Letci je natolik sugestivní a čtivé, ostatně jako i reportáže z jeho dalších letů či vyprávění jeho manželky, jedné z prvních pilotek v Českoslovesku, o létání (psali jsme o ní v tomto článku), že by byla škoda ho pro popis propagačního letu alespoň částečně nevyužít. Nicméně zájemci by neměli opomenout si pročíst celé vyprávění, které je dostupné online na stránkách Digitální knihovny Ministerstva obrany ČR (1. díl v tomto čísle Letce).

„Jaký bude ten let nad mořem? Budeme aspoň viděti na druhý břeh? Jak by bylo potřeba přistáti na vlnách? Držela by se naše jedenáctka (A-11) aspoň tak dlouho na vodě, než bych se vyprostil ze sedadla a vyskočil? To byly vesměs otázky, které jednak činily tento let právě zajímavým, jednak si na nich ostřili vtip mnozí kamarádi v kasinu. Namaž se celý petrolejem, to prý žraloci nemohou cítit. Květoň prý sbírá špunty od piva a dělá si z nich záchranný pás. Což, Starému je hej, ten je tlustý, ten se bude držet nad vodou – ten se neponoří. Stanovský, neber si vysoké boty, v těch se bídně plave!“

Aero A-11 Aero A-11 byl československý víceúčolový jednomotorový dvoumístný letoun. Vycházel z letounu Aero A-12, první prototypy se vyrobily v roce 1924. Šéfkonstruktérem letounu byl ing. Antonín Husník. Stroj poháněl motor Walter W-IV (viz hlavní text). Typ sloužil v československém vojenském letectvu, postupně vznikly ještě další verze, např. Ab-11. Letoun A-11 byl použit i na další dálkové lety, v roce 1925 s ním škpt. Alois Vicherek překonal 5 národních rekordů (mj. na vzdálenost 1 900 km), v roce 1926 s ním pplk. Jaroslav Skála provedl let z Prahy do Novi Sadu o délce 2 370 km. Ve stejném roce provedl škpt. Vilém Stanovský let 23 státy Evropy, Afriky a Asie. Celkem s mechanikem urazili 15 070 km a ve vzduchu strávili 91 hodin a 52 minut. Rekonstruovaný stroj Ab-11.17 (imatrikulace L-BUCD), se kterým tento přelet Stanovský uskutečnil, je vystaven v Leteckém muzeu Kbely.

Českoslovenští letci k propagačnímu letu do Kodaně odstartovali 9. září 1925, od plochy kbelského letiště se čtveřice A-11 odlepila v 9 hodin a 15 minut. Už odlet byl ostře sledovanou událostí, na letišti se sešla celá řada osobností. Dokonce z odletu byl pořízen filmový záznam (je fragmenty jsou k zhlédnutí v cyklu České televize Vzduch je naše moře v díle věnovaném Josefu Hamšíkovi, nazvaném Zemřel za vlast, pozn. red.). Kromě čtyřech letounů mířících do Dánska, skupinu doprovodily ještě čtyři další vojenské stroje a dopravní letoun letící na lince Praha – Mariánské Lázně.

„To loučení a fotografování před letem by se mělo vlastně zakázat, činí to lidi jen nervosní. Když pak i tyto nutnosti se odbyly, startujeme: velký okruh kolem letiště, ale výše než 600 m nás mraky nepustily. Toť však trochu málo přes ty kopečky na hranicích tétež výše dosahující, ale vracet se nebudeme. Stále jasnější se stává Říp, u Mělníka nás opouštějí ti, kteří nás doprovázeli, míjíme Litoměřice a již na obzoru splývají s mraky pohraniční horstva. Překlouzneme? Hrbolatý terrain u Ústí se nám hrozivě přibližuje. Snažíme se dostati do výše, jsme na výši mraků, které jakoby se šíleně hnaly proti nám. Mizíme v této husté šedé páře, ztrácíme se jeden druhému. Probleskuje terrain a opět se žena ta protivná šeď. V předu, to Děčín a Podmoklí, hned přeletíme hranice – a tu také již zazářilo slunce jakoby poslední pozdrav vlasti – a již před námi jakoby hustá opona, již oko nepřehlédne: déšť! Schovávám hlavu za ochranný štít, neboť kapky dešťové píchají do tváře za letu jako jehly. Déšť přestal, to jest vyletěli jsme z něho. To je již zcela jiná země pod námi, to již není vlast s malebně rozloženými vesničkami i městy, elegantně vinutými železničními tratěmi. A zase veliké mraky podplavaly moje letadlo a zastřely další výhled. Dle běžného odhadu musíme býti poblíže Drážďan. Při dalším letu ubíhala země pod námi velmi rychle. Je také let nad ještě neznámým terrainem mnohem zajímavější, nežli když se létá kolem letiště, nebo na závodní trati.“

Mezipřistání v Berlíně

Zhruba po dvou hodinách letu se československá výprava blížila k Berlínu. „Z mlhovité páry na obzoru vyčnívá tu a tam věž, kontury se stávají každou vteřinu zřetelnější – a již před vámi se rýsuje jižní část velkoměsta s velikým polem uprostřed, s velikými budovami kolem. Ach, to je Tempelhof a již také na vedoucím letadle vztyčuje pozorovatel německou vlajku. Můj mechanik činí totéž – spouštíme se ještě níže, až na 300 m a vedoucí míří nad Berlín. Přirážím rychle na nejmenší vzdálenost k němu, ostatní letadla činí totéž, abychom ukázali Němcům brilantní skupinový let – a již vedou zakymácením letadla dává rozchod – a přistává. Letím ještě do výše a v 500 m obracím svůj stroj několikrát kolečky vzhůru, pozoruji, že všichni již přistáli, proto rychlým sklouznutím po křídle přistávám také. Měkké to zde mají trochu, ale rovné, rovné! Naše stroje se seřadily do jedné linie, říšskoněmecké vlajky na nich.“

14 fotografií

„Elegantně odění civilní pánové chvátají k nám a přátelsky pozdravují. Velmi milý ředitel Aerolloydu nás provádí po letiště a jeho zařízení, na jehož komfortem žasneme. Na rychlo nám připravil ředitel Aerolloydu studený oběd, při němž pronesl přípitek, v němž nás vřele vítá na půdě německé a naší návštěvu považuje za dobré znamení budoucích přátelských styků mezi oběma národy.“

Čtveřice československých letounů se svými osádkami z berlínského letiště odstartovala okolo 14:30. „Start v Berlíně provedli jsme současně, všechna čtyři létadla se rozbíhají a na znamení startéra najednou, úzce sraženou, skupina velikým obloukem se loučí s milými Berliňáky snažíc se při tom dostati sed do výše. Za námi mizí moře ulic a domů německé metropole a již také jest zjevno, že tato druhá etapa naší cesty nebude o nic snadnější letu dopoledního. Polednem ohřátý vzduch výše vynesl obrovité balvany mraků, nechávaje nám jen velmi úzké cest mezi nimi. Výška 2000 m, již jsme dosáhli, jest ještě příliš malá vzhledem k rovnosti letu a k překlenutí moře – mraky a zase mraky dominují nad námi. Pojednou větší plocha modrého nebe přímo lákala k vystoupení nad onu vrstvu kupovitých mlh. Vedoucí pojím, zdá se, tentýž úmysl, neboť jeho stroj jde v tom okamžiku prudce do výše. Přidávám mému Walterovi několik zoubků výškového plynu – a můj stroj hned jako střela letí do výše a drží se při rapidním stoupání pevně na svém místě: 50 m nad vedoucím – ohlížím se na Květoně, na Starého – ti činí totéž.“

„Pouze dle času a rychlosti stroje odhaduji, že nejbližší minuty nás musejí zanésti nad pobřeží. Hm, 2500 m, to by bylo báječné. Jen abychom nemuseli níže. Sotva však se mihlo v mračném otvoru pode mnou staré město německé Hansy, Lübeck, což znamenalo, že v nejbližší minutě budeme se vznášeti nad mořskou hladinou, již také jsme sevřeni tentokráte černějšími mraky ze všech stran. Nacházím se v jakémsi pytli a ženeme se rovnou do jeho dna. Co teď? Dnes se přiznám, že v tomto okamžiku mně bylo všelijak. Vletím-li si do mraků sám, pak jsem přesvědčen, že tam do nikoho nevrazím, nyní ale tam budeme čtyři, aniž by jeden druhého viděl! Vím velmi dobře, že žádnému z nás nebylo v tomto okamžiku zcela volno okolo srdce. Snažím se úzkostlivě zachovati počáteční směr, neuchýliti se ani o vlas. Zavírám rovněž plyn a klouzám do toho mléka.“

Trasa letu československé výpravy do Dánska a zpět.

Po dalších třech hodinách strávených ve vzduchu se už skupinka letounů s československými znaky blížila k cíli. „Konečně, konečně se tato čerň vůkol stává poněkud jasnější, ještě okamžik klesání a pod křídly se jeví cosi nezvyklého: opět jednotvárná jakási plocha, tentokrát poněkud do zelena zbarvená – mírňounce zčeřená: moře. Jsem uprostřed kanálu – vidím však protější břeh – břeh Dánska. Rozhlížím se, pátrám po ostatních letadle. Až daleko vpředu vidím v mlze bod, to je jistě vedoucí stroj. Ohlížím se opět po Starém a Květoňovi, ale těch nikde. Za několik dalších vteřin i jejich silhouety se objevují daleko vzadu. Kvapem se blíží dánské pobřeží, zřetelnější se stávají rovné linie cest, silnic, i domky blízkého města Rödby, na něž míříme. Toť opět jiný vzduch. Brzy jsem dohnal vedoucího a pozoruji, jak náš navigátor, kpt. Mareš, vztyčuje jasný praporec červený s bílým kříže uprostřed Danebrog. Kývnu na svého mechanika dozadu, aby učinil totéž, načež letím střídavě nad ostrovy i mořem, až konečně přeletíme i poslední průliv a ostrov Sjaeland je pod námi. Proč však ještě není vidět Kodaň? Cosi jako šedá, z hustých provazců složená opona visí před námi. Déšť! A hustý déšť, přímořský. Nu, co na plat, musíme skrz. Krčím se opět za svůj větrný štít před píchajícími kapkami, bohudík, netrvalo to však dlouho. V několika málo minutách se opět rozjasnilo, opět nás uvítalo slunce nízko nad obzorem a poslední paprsky jeho vytvořily obraz úchvatný. Kodaň, z jehož střech a věží nejmarkantněji bije v oči letce zelená kopule mramorového chrámu a tak již první náš dojem, ještě ve vzduchu získaný, byla jediná čarokrásná pohádka.“

„Tři letci dánští krouží nad městem a míří rovnou k nám. Jakmile se přiblížili, posádky jejich mávají vesele rukama na pozdrav, opětuji pozdrav a již oni přistávají. Přistává i náš vedoucí a poněvadž mám nějakou minutu času, provádím nad mořem několik akrobatických obratů. Pozor, kdybys to rozkřápl, tak pojedeš drahou nazpět a to by bylo věru neslavné ukončení výletu do Dánska. Sklouzneme po křídle a půjde to hravě. To byly asi mé pocity před přistáním. Úmyslu následuje čin. Sedím uprostřed letiště, místa dost a roluji k hangárům, kde nás očekával celý královský dánský důstojnický sbor.“ Cesta dlouhá zhruba 650 km skončila pro naše letce v 17:45, kdy přistáli na vojenském letišti Kløvermarken poblíž Kodaně. Ve zbytku úvodního dne se letci seznámili se svými hostiteli, absolvovali večeři a procházku večerní Kodaní.

Let na hydroplánu

Příští den se českoslovenští letci účastnili oficiálních akcí, například prohlídku námořní letecké stanice v Kodani. Část z nich si dokonce vyzkoušela i dánské hydroplány H.M. I, což byla licenční kopie letounu Hansa Brandenburgu W.29. „Nejdříve nasedá Stanovský, netrpělivě očekávám až přistane, načež také mně oblékají záchrannou vestu gumovou, do níž si může letec nafoukati z vlastních plic vzduchu, když by snad musel plavati a již nasedám do stroje. Mocně zabouří motor, přestane kolébání stroje a již se to rozjíždí, zvedá. Let nad rozbouřenou hladinou modrozelené tůně je úchvatný. Na jednoplošníku si připadá zde letec jako veliký albatros, jenž se svými mohutnými, nehybně rozpjatými křídly dominuje nad tím vzduchem i tou nekonečnou vodou dole.“

Českoslovenští letci absolvovali i prohlídku civilního letiště a zbrojovky, samozřejmě nechyběli ani prohlídky dánských kulturních památek.

„Poslední odpoledne v Kodani mělo býti jakýmsi našim revanchem za všechnu tu lásku i ochotu všude nám projevovanou. Tohoto dne chtěli jsme upozorniti také širší veřejnost na naši pýchu, naše stroje: letadla i motory. Od samého počátku slyšeli jsme o nich samou chválu a to chválu nelíčenou, obdiv opravdový a to ne snad obdiv laiků, ale odborníků na slovo vzatých. Zbývalo již jen dokumentovati jejich skvělé vlastnosti v letu, jejich lehkou řiditelnost, ovladatelnost, stabilitu i obratnost – a to se zdařilo.“

Vilém Stanovský popisuje československý letoun Aero A-11, s kuklou je Josef Hamšík, s cigaretou Karel Mareš.

Výprava se svými aery předvedla akrobatické kousky, aby následně kniply půjčili dánským kolegům. „Také sami dánští letci nešetřili nadšenými slovy chvály našich strojů a por. Erlind, který si sedl poprvé do naší jedenáctky předvedl na ní akrobacii nádhernou. Pilot dovede posouditi, co znamená při prvním letu na zcela neznámém stroji hned se ve vzduchu váleti.“

V úterý 15. září se československá skvadra rozloučila s dánskými představiteli, nastartovala svoje A-11ky a odstartovala domů. „Bylo právě 1/2 12 hod., když se rozjel první náš stroj. Za ním já, Květoň, Starý i tři dánští kamarádi, nás až k moři doprovázející. V minutě jsme na 600 m výšky, ale tu již dole vše mizelo v husté jakési špíně. Proč jen jsme tak pronásledováni tímto zlým živlem, těmito parami?“

Po čtyřech hodinách a asi 15 minutách letu dosedla čtveřice strojů na kbelském letišti. „Blíží se konec čtvrté hodiny letu – v roztrhaných mracích spatřujeme Mělník, hned odhadujeme v páře Prahu – a je nám tak volně. Kouř z Ithaky… Přistáli jsme. Bylo tři čtvrtě na čtyři.“

Na dalších stranách jsou medailonky účástníků letu – Viléma Stanovského, Bedřicha Starého, Vladislava Květoně, Josefa Hamšíka a Karla Mareše.