RECENZE: Pacient a pán temnot Ozzy Osbourne odhaluje skryté poklady

Ať už za tím stojí jeho stín v podobě manželky Sharon, případně kdokoliv jiný z managementu, nahrávala ji sestava tak hvězdná, až přechází zrak. Kytary přiložili k dílu staronový parťák Zakk Wylde, kytarová legenda a nově též spolupirát z Karibiku Jeff Beck, bývalý druh z Black Sabbath Tony Iommi, legenda z největších Eric Clapton a něco zurčivých, šťavnatých riffů dodal i Mike McCready z Pearl Jam.

Rytmiku baskytarista Guns N’Roses Duff McKagan, bubeník Chad Smith z Red Hot Chili Peppers nebo nedávno zesnulý Taylor Hawkins z Foo Fighters. S touhle sestavou v zádech to zkrátka nemohlo dopadnout špatně.

Ne snad že by Ozzy na stará kolena znovu trefil desítku jako v případě alb Blizzard Of Ozz, The Ultimate Sin nebo No More Tears, nicméně je to zdařilá práce s minimem vaty. I ty zdánlivě nenápadné kusy časem vyrostou, vyjeví své poklady třeba v podobě bahnitě táhlých grungeových melodií nebo prostě strhujících kytarových sól a riffů.

6 fotografií

Jeden z nejskvělejších přináší hned úvodní Patient Number 9, kde exceluje Jeff Beck. Je to výstavní kousek desky s „psycho“ intrem, ponurou atmosférou a klasicky osbourneovskou valivou melodikou. Výborná je i následující Immortal s brilantní kytarovou hrou zmíněného Mikea McCreadyho.

A do třetice je tu výtečně vystavěná Mr Darkness, v níž odvedl úctyhodný kus práce Zakk Wylde. Začíná krásným akustickým partem, pokračuje v baladickém tempu a v refrénu nabere tempo, hutnost a vykvete do ohromně energické hardrockové hymny.

Patient Number 9 80 % Ozzy Osbourne

Za vypíchnutí ještě stojí foukací harmonikou a skvělou baskytarovou linkou ozdobená Degradation Rules a také na první poslech možná skrytý klenot alba, písnička Dead And Gone.

Schovává se až na samotnému chvostu alba, ale má naprosto jedinečnou atmosféru a nostalgické kouzlo. Pokud by Patient Number 9 vyšla jen kvůli téhle skladbě, stačilo by to. Ale on jich Ozzy spolu se svou družinou nasázel hned několik, které stojí za pečlivý poslech.

Vlastně ani o jediné se nedá říct, že by byla vyloženě do počtu, snad jen bez závěrečného, ani ne dvouminutového dovětku Darkside Blues by se album s největší pravděpodobností obešlo. Ale jinak je to nad očekávání dobrá deska. A vůbec nemusíme brát ohled na to, kdo, v kolika letech a v jaké kondici ji natočil, abychom si ji patřičně užili.