Rozhovor s Davidem Uličníkem, českým zpěvákem a muzikálovým hercem.
David Uličník je český zpěvák a muzikálový herec. S lehkostí se pohybuje v mnoha pěveckých stylech od jazzu, přes muzikál až po svět klasické hudby a opery. Dvacet let byl členem vokální senzace 4TET. Stal se interpretem náročných muzikálových rolí. Podporuje i charitativní akci Česko běhá modře 2024 na pomoc lidem na spektru autismu prostřednictvím organizace Za sklem o. s.
„Já se snažím pomáhat tam, kde mi to osobně dává jasný smysl. Podporuji různé nadace na pomoc dětem, postiženým, nebo jinak potřebným, ale také spolky pro pomoc a ochranu zvířat. Jak jsem říkal, musí mi to dávat jasný smysl a musím vidět – průhlednost! Protože zdaleka ne všechny nadace přistupují k pomoci nezištně, což mám celkem problém přijmout,“ říká David Uličník.
Hudební talent jste nejspíš podědil po pěvecky nadané babičce. Zpívala vám často?
Moje babička Mařenka měla krásný znělý hlas a když si doma, nebo na dvoře zpívala, lidé na ulici se zastavovali, aby si aspoň kousek poslechli. Bohužel pocházela z příliš chudé rodiny a neměla to štěstí, aby mohla svůj talent rozvíjet a jít zpěv studovat. To bylo nemyslitelné a žádný mecenáš se neobjevil. Ona si prozpěvovala vlastně hlavně pro sebe a pro radost kdykoli při práci, protože co já si ji pamatuji, ona pořád pracovala! Ať už doma, na dvorku, na zahradě, na poli, v zemědělském družstvu, pracovala až do vysokého věku, dokud jí to zdraví dovolilo.
Jak těžké byly vaše hudební začátky?
V mé rodině nebylo žádné hudební zázemí, proto to bylo ze začátku opravdu těžké. Moc jsem netušil, kudy se vydat a tápal a hledal cestu, jak se dalo. Jediný motor byl v tom, že mě hudba fascinovala už od dětství a nikdy nepřestala. Nikdy jsem neřešil, jestli ji hraje písničkář, country skupina, metalová kapela, nebo třeba filharmonie. Muselo mě to zaujmout a tzv. „chytit“. Vzpomínám si, jak jsem si v jedenácti koupil první originální kazetu „Pavarotti – The Esential“, protože jsem jej někde v televizi náhodou zaslechl zpívat, a to mě absolutně fascinovalo! Dodnes se vůči hudebním stylům příliš nevyhraňuji a přijímám je, pokud je podání věrné, uvěřitelné a řemeslně poctivé a má muzikantskou kvalitu.
Váš zpěv ocenil i Karel Gott. Jak na tuto legendu vzpomínáte?
S Mistrem jsem se setkal mnohokrát. Poprvé to bylo po premiéře Bídníků před více než dvaceti lety, potom na různých jevištích se 4TETem. Často jsme se potkávali v zákulisí divadla Hybernia, kde s námi v muzikálu Antoinetta hrála i malá Charlotta. Mnohokrát jsme se bavili o technice zpěvu, posazení hlasu a vlastně o tom specifickém nástroji, jakým tenor je. Bylo to vždy velmi zajímavé povídání, Mistr měl spoustu nadhledu a o všem opravdu veliký přehled. Vždy na něj budu vzpomínat v dobrém.
Co vás přivedlo do opery?
Původ této touhy bych viděl asi právě v hlasu Luciana Pavarottiho, který já považuji za ten nejkrásnější hlas na světě i díky jeho geniální technice. Když jsem se po zkušenosti s několika velkými muzikálovými rolemi rozhlížel, kam dál, přišla nabídka ze Státní Opery Praha na roli v Bernsteinově opeře Candide. Byla to obrovská výzva a já měl tu drzost, že jsem ji přijal i bez zkušeností s klasickým zpíváním. Největším štěstím v této drzé misi byl ten fakt, že jsem poznal profesorku zpěvu Martu Boháčovou, k níž jsem pak chodil osm let. Jen díky ní jsem začal pomýšlet na operní dráhu, ale neuvědomil si, že se to se zpíváním popu, nebo jiných žánrů nedá kombinovat, alespoň v naší zemi moc ne.
Potkal jste se s Karlem Krylem? Co bylo impulzem zpívat jeho písničky?
Bohužel, toto se mi nepoštěstilo… Jeho písně jsem zpíval od chvíle, kdy jsem je zaslechl poprvé a rychle se naučil pár prvních akordů na kytaru. V mládí (za totality) jsem s kamarády tyto písně zpíval kde to jen šlo a bral to jako takovou malou osobní revoltu. Písním jsem začal více rozumět až později, a to mě velmi zaujalo, uchvátilo. Už před Covidem jsem začal zařazovat vždy alespoň jednu z Krylových písní do koncertů 4TETu a uvědomil si, že ty písně je třeba připomínat. Během pandemie se tento pocit proměnil v jistotu a já začal sestavovat pásmo složené z písní, básní a citátů Karla Kryla. Toto pásmo neslo název Dialogy s Krylem a jezdil jsem s ním dva roky. Nyní jezdím s novým pořadem vytvořeným speciálně ke dvěma výročím, 80 let od narození a 30 let od smrti.
Začal jste také malovat. Jste tedy i malířem?
Malířem bych se nenazval… Prostě jsem vždy obdivoval výtvarné umění, hlavně to malířské, ale vždy se bál zkusit se do toho pustit sám. Když už jsem se do toho ale jednou pustil, mám z toho velikou radost. Beru to jako velký relax, velmi si to užívám.
Zúčastnil jste se také akce Česko běhá modře 2024. Jaký to byl pro vás zážitek?
Bylo to velmi příjemné odpoledne. Sešla se tam spousta skvělých lidí a byla tam úžasná atmosféra. Myslím, že celá akce se opravdu vydařila a přinesla i jistý smysluplný efekt ve formě pomoci potřebným!
Proč jste se rozhodl charitativně podpořit akci Česko běhá modře?
Já se snažím pomáhat tam, kde mi to osobně dává jasný smysl. Podporuji různé nadace na pomoc dětem, postiženým, nebo jinak potřebným, ale také spolky pro pomoc a ochranu zvířat. Jak jsem říkal, musí mi to dávat jasný smysl a musím vidět – průhlednost! Protože zdaleka ne všechny nadace přistupují k pomoci nezištně, což mám celkem problém přijmout.
Jak je dnes těžké uživit se uměním?
V dnešní době je to těžší, než jsem kdy zažil… Covid vše zamíchal a současná těžká ekonomická situace kulturu dost tvrdě zkouší a prověřuje. Žádný umělec, který se živí vystupováním, si nemůže ani na chvíli vydechnout a neustále žije v nejistotě, co jej ještě potká…
Jak moc dáte na kritiku?
Pokud člověk pracuje opravdu poctivě v symbióze s režisérem a kolegy, a pokud dá práci opravdu maximum, nejlepší ze všeho je kritiky prostě nečíst. Občas, aniž by člověk chtěl, se k němu sice něco dostane, ale je třeba to brát rozumnou optikou. Umělec by se neměl spoléhat na náhody. Jak mi vždy říkala moje paní profesorka Marta Boháčová: „Musíš být připravený na své maximum, na svých 100%, pak máš jistotu, že už jsi víc udělat nemohl.“ Prvním a nejdůležitějším kritikem je publikum. Dnešní doba je bohužel taková, že každý druhý člověk nabyl pocitu, že se ke všemu musí nějak vyjadřovat. Obzvláště na sociálních sítích je to přímo peklo! Tyto „pseudokritiky“ nikdy nečtu. Pro mě má smysl kritika konstruktivní, věcná, jasně definovaná, kritika od lidí, kteří znají specifika i odvrácenou stranu naší profese, znají základy divadla a prostě mu alespoň z části opravdu rozumí. Pouhý fakt, že někdo viděl pět set představení, ještě nikomu nepřineslo ani zlomek těchto znalostí a nedává mu nejmenší mandát psát „kritiku“.
Může v budoucnu pomoci v hudbě a v psaní hudebních textů také umělá inteligence?
To je složitá otázka. Já osobně nejsem přílišným příznivcem AI, ale vnímám, že je to jasný trend, který nemůžeme ignorovat a který je jasně na vzestupu. Osobně si ale myslím, že opravdovou lidskou práci, invenci, talent či originalitu v uměleckém světě nikdy nahradit nemůže. Ona vlastně jen čerpá z lidské práce současných i předešlých generací. Ale věřím, že se najde velká spousta těch, kteří této jednoduché cestě dají přednost, ať už z jakýchkoli důvodů.
Co vás čeká v blízké budoucnosti?
Do prázdnin mě čeká ještě spousta koncertů „Kryl patří do škol“ a také „KRYL *80 +30 VÝROČÍ“. Do pražské GoJa Music Hall se vrátil muzikál Bídníci a já si opět užívám a prožívám představení jako Jean Valjean. Hostuji s různými orchestry a bandy, jako jsou například Boom! Band, Ústřední Hudba AČR, Příbramský Big Band, Big Band Biskupská, nebo třeba Prague Queen. Každé vystoupení, každý koncert je jiný a já se na ně vždy velmi těším, ta pestrost repertoáru mě prostě baví. Sestavil jsem v loňském roce svůj hudební projekt s názvem „ORCHESTRION“ a nyní pracujeme na novém repertoáru, skládáme a točíme vlastní písně. Ve volných chvílích maluji obrazy a když mám opravdu volno, prostě se toulám sám s batohem českou krajinou.
Děkuji za rozhovor.
Foto: Robert Vano
Autor: Renáta Lucková
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
