Sacco a Vanzetti: Možná vrazi, možná mučedníci. Každopádně byli bez šance

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Možná během ozbrojené loupeže ukradli 15 tisíc dolarů a zabili dva lidi. Nikdo to nevěděl s jistotou. A neví dodnes. V očích milionů lidí po celém světě stáli před soudem jako dva mučedníci, hrdinové odboje proti nespravedlivé kapitalistické společnosti.

Možná byli obojí. Nebezpeční rebelové i nespravedlivě souzení chudáci. Dějiny bývají takové. Že si nemůžeme být jistí, jaké vlastně jsou. Nicola Sacco a Bartolomeo Vanzetti. Italští imigranti, radikálové, anarchisti, proletáři. Pro mnoho Američanů to tehdy byl typický „druh na odstřel“.

Zatčeni byli 5. května 1920, popraveni o sedm let později.

Nicola Sacco v závěrečné řeči u soudu říkal, že není žádný velký řečník a že angličtina není jeho rodný jazyk. Ale nebál se. A řekl to, co považoval za důležité. „Víme, že rozsudek bude vyjadřovat vztah mezi dvěma třídami. Utlačovanou třídou a bohatými. A vždy tu bude mezi nimi střet,“ vysvětloval porotcům Nicola Sacco. „My lidi sbližujeme prostřednictvím literatury. Vy je pronásledujete, tyranizujete a zabíjíte. My se snažíme lidi vzdělávat. Vy se snažíte zasévat nenávist mezi různé národnosti. A to je důvod, proč jsem nyní zde, na lavici obžalovaných. Protože jsem členem utlačované třídy. A vy jste utiskovatelé!“

Vrazi, nebo mučedníci?

Sacco a Vanzetti připluli do Ameriky v roce 1908. V témže roce mělo ve Washingtonu premiéru představení The Melting Pot. Autorem je Israel Zangwill, intelektuál a spisovatel židovského původu. Hra oslavovala schopnost americké společnosti vstřebat obrovský proud imigrantů. Znáte to, to se snad učily a učí všechny generace studentů angličtiny – Spojené státy jako „melting pot“ neboli „tavící kotlík“. Národní a kulturní rozdíly se slijí do nové materie, v níž není místo pro minulé předsudky.

Přímo na premiéře autora hry pochválil i tehdejší prezident Theodore Roosevelt. „To je skvělá hra, pane Zangwille. Skvělá hra,“ blahopřál.

Tak tedy „melting pot“. Je pochopitelné, že americkým politikům a ideologům to dělalo a dělá dobře. Od skutečnosti je to ale hodně vzdálené. Tak za prvé, ono to ani jinak nešlo, než aby ten kontinent, který dříve obývali indiáni, obsadili imigranti. A ti první puritáni, kteří v roce 1620 přepluli Atlantik na legendární lodi Mayflower, na to sami nestačili.

Za druhé tu máme genocidu indiánů. Za třetí miliony zavražděných černých otroků. A za čtvrté nenávist vůči imigrantům v době, kdy už měli obyvatelé Spojených států pocit, že to zvládnou sami. Právě na téhle „čtvrté vlně“ se svezli i Sacco a Vanzetti.

Po prohrané válce Severu proti Jihu potřebovali jižanští farmáři levnou pracovní sílu, když postupně přicházeli o černé otroky. Nevzdělaní chudí Italové se hodili. A nedařilo se jim o mnoho lépe než černochům. Z pohledu jižanské elity to byli méněcenní katolíci. V něčem horší než otroci.

V roce 1891 zlynčoval dav v New Orleansu 11 italských imigrantů. Někteří z nich byli podezřelí ze zabití místního policisty. Nikdo nebyl usvědčen, většina neměla nic společného ani s tím podezřením. Dav nerozlišoval. Budoucí guvernér Louisiany John Parker pomáhal lynč organizovat. Říkal, že „Italové jsou o něco horší než černoši, o něco špinavější a zrádnější“.

Budoucí prezident Theodore Roosevelt, ano, ten, který později chválil hru o „tavícím kotlíku“, řekl, že takové lynče „jsou spíš dobrá věc“. A deník The New York Times psal o obětech lynče jako o „zbabělých Siciliánech, potomcích zločinců a vrahů“.

„Tavící kotlík“ nedával Italům velkou šanci na spravedlivý proces.

Nicola Sacco (1891) byl švec a pomáhal na vinicích svého otce. Do Ameriky odjel v sedmnácti letech. O tři roky starší Bartolomeo Vanzetti prodával ryby. Žili na opačných koncích Itálie, neznali se. Potkali se během stávky v roce 1917.

Během procesu žalující strana tvrdila, že patří k anarchistické skupině Luigiho Galleaniho, která schvaluje násilí a připravuje převrat. Ano, Italové měli špatnou pověst. V očích Američanů to byli katolíci, zločinci a anarchisté. Katolíků byla většina. Zločinců a anarchistů asi tolik jako v jiných komunitách. Ale to „melting pot“ nerozlišoval.

Ze Sacca a Vanzettiho se během několika let protloukání v „zaslíbené zemi“ stali radikální kritici kapitalismu. Kam až byli ochotni zajít, je otázka. Obviněni byli z loupeže a vraždy. Motivem mělo být financování anarchistického hnutí.

Důkazy byly nepřímé, svědectví rozporuplná. Dodnes historici spekulují, jak to bylo. Většina má za to, že byli nevinní. Problém je každopádně v tom, že obvinění neměli šanci na spravedlivý proces. Svým způsobem měli štěstí – dav je nezlynčoval. Ale velká výhra to nebyla: Strávili sedm let ve vězení a pak je popravili.

Soudce Webster Thyer o Saccovi a Vanzettim veřejně mluvil jako o „bolševicích“, „anarchistických bastardech“ a dodával, že „se jim dostane toho, co zasluhují…, že budou viset“. Podle tehdejších zákonů navíc tento soudce rozhodoval i o odvolání odsouzených.

Jak to mohlo dopadnout?

Masové protesty proti uvěznění a odsouzení Sacca a Vanzettiho proběhly na mnoha místech ve Spojených státech, v Evropě, Jižní Americe, ale třeba i v Číně nebo Maroku. Na podporu vězněných Italů demonstrovaly desítky tisíc lidí.

Anarchisté zorganizovali i několik bombových útoků. K protestům se připojily i slavné osobnosti jako Albert Einstein nebo George Bernard Shaw a řada dalších umělců.

Málokdo znal podrobnosti případu a nikdo si nemohl být jistý, jestli jsou Sacco a Vanzetti nevinní. Soud byl ale v mnoha ohledech symbolem témat, která rozdělovala tehdejší společnost.

Aby se Nicola Sacco a Bartolomeo Vanzetti vyhnuli povolávacím rozkazům do armády, utekli do Mexika. Ne, v žádném případě nehodlali bojovat ve válce za režim, který považovali za nelegitimní a hodný svržení. Pro někoho tak byli zrádci. Pro jiné odvážní bojovníci proti nesmyslné válce.

Západní svět po konci války postupně na válečné hrůzy zapomínal, bohatl a chtěl se bavit. Nakrátko se jím přelila první vlna „okázalého konzumerismu“. Ikonou se stal egyptský faraon Tutanchamon, jehož hrobku objevil archeolog Howard Carter v roce 1922. A především egyptská královna Nefertiti, jejíž bustu poprvé vystavili v Berlíně v roce 1923. Byl to svět bohatství, svět neznámý a tajemný. A především úplně jiný svět než svět nedávné války.

Jenže ten skutečný svět existovat nepřestal. Ve Spojených státech se zvedala první vlna „Red Scare“. Paniky, pocitu ohrožení, že západní společnost chtějí zničit bolševici, anarchisté, komunisté, levičáci všeho druhu. V Rusku se jim to podařilo. A v mnoha zemích západní Evropy měli silnou pozici. Chtěli větší změnu než konzum. Nebylo divu – Velká válka nebyla právě nejlepší reklamou na hodnoty západního světa.

A byla tu ještě další věc – Spojené státy po válce zaujaly pozici největší světové velmoci. A zhrzená Evropa bedlivě sledovala, co se v té velké zemi děje.

Během sedmi let trvajícího procesu byli Sacco a Vanzetti v centru celosvětových diskuzí.

A 23. srpna 1927 byli popraveni na elektrickém křesle.

Sacca a Vanzettiho proslavily také dopisy, které psali ve vězení a které noviny publikovaly.

Nejslavnější jsou slova z dopisu, který napsal Bartolomeo Vanzetti krátce před popravou.

„Kdyby se tyto věci nestaly, možná bych svůj život strávil přesvědčováním pohrdavých mužů na rozích ulic. Zemřel bych neznámý, nezaznamenaný, bylo by to selhání. Nyní ale už nejsme selhání. Toto je naše kariéra, náš triumf. Nikdy jsme v celém našem životě nemohli doufat, že uděláme tolik práce pro toleranci, spravedlnost a vzájemné porozumění mezi lidmi, kolik uděláme svojí smrtí. Naše slova, naše životy, naše bolesti nebyly ničím. Naše smrt – zabití dobrého ševce a dobrého prodavače ryb – jsou vším. Tento poslední moment patří nám, tato agonie je naším triumfem.“